A přece vždy jen mlčelivě se k Bohu duše moje měj a ve vší strasti doufanlivě jen na něho vždy spoléhej.
Byť v nitru tvém to dulo bolem, byť divě bouřilo to kolem, – vždyť on tvá skála, nezoufej! Je teskno ovšem, zloba lidí
když spár svůj v tebe zapouští a ráda krváceť tě vidí jak srnu kleslou ve houští. Tu Ikáť chceš: Ó bych měla křídla,
tam v dalná spěchala bych sídla a bydlela bych na poušti! Ó hrozné to, když sám Bůh milý jen zkaziť jakoby tě chtěl
a z žalu, který v tobě kvílí, jen jakoby svou rozkoš měl. To víc než smrti se pak rovná, když úpí bolest nevýslovná:
Můj Bůh, můj Bůh se zapomněl! A pak – když vina jako šakal se ozve v noc těch trudů tvých a všecko, nad čím někdys splakal,
když hrozí: Tvůj tě tresce hřích, – tu mníš, že zoufání tě shltí, tu voláš: Z toho těla smrti ó jak já bídný vyšel bych?
A přece vždy jen mlčelivě se k Bohu duše moje měj a ve vší strasti doufanlivě vždy na něho jen spoléhej.
Byť v nitru tvém to dulo bolem, byť divě bouřilo to kolem, – vždyť on tvá skála, nezoufej! Což v temnu svém a vlnobití
tu skvělou cestu nevidíš, jež přes to moře žalu svítí z těch končin běd tu v nebes říš? Což nevíš, soužením že chvátá
v Hrad Spásy věrných četa svatá, jejž otevřel jim Kristův kříž? I ty jen spěchej k hradu tomu přes strastí tůň i peřeje;
však z něho v hukot vod i hromů vždy vstříc ti září naděje. A za krátko, co děsí, svírá, vše skrotí Pán a tvoje víra
zpěv vítězství si zapěje.
Cookies on Poetry Cove