Tyl.

Večerní když k Hoře chlady vlají, vlny potoční si povídají, že už v staré hrudi Kuten Hor stříbra světlá zrnéčka nezrají,

že tam tma a pusto, puch i mor, že vladaři krvorodé říše, v tajemné než ukryli se skrýše, rozlili po báních potopu

a těch, kteří na den vynášeli blahorodý stříbra plamen skvělý, smělých utopili kovkopů. Jeť to klamná, vymyšlená báje:

v Horách Kutných nyní zlato zraje, ryzí zlato, jazyk mateřský; ještě na den vstupují horníci s jasnou národní osvěty svící

pro vlast otcův a kraj bratrský. Teď tam rostou diamanty drahé, srdce věrná, srdce vlastenecká, jichž i v době života neblahé

nerozdrtí umučení všecka. Sem popatřte! v té chudobné skříni, již hlubokých zármutků mrak stíní, leží jedno srdce takové!

Čeho zlých dob nedovedly střely, dovedli jsou hanební a smělí pomluvy a bídy katové! Vytrpělo! přejtež jemu míru!

jen se skutkům jeho nerouhejte! probůh! jen se mrzce nerovnejte hrobovému hadisku a štíru. Máte i své přísloví, jež říká,

byste nehanili nebožtíka; hájit sebe nelze jemu víc: „O mrtvém buď dobré aneb nic.“ Neřaďte ho do tlupy těch lidí,

kteří vlast svou jen v své kapse vidí – on dal vlasti život, krev i dech, a když k mužům těm se ohlídáte, jež svou slávou pyšně nazýváte,

rcete: On poslední nebyl Čech! Jeho srdce neklid býval svatý, neb v něm hořel mocně oheň zňatý k vyšším snahám, k vyšším ideám,

jichž tu nezná, kdo bez lepších směrů zasedává ve dne v noci k péru, a svůj všude ukazuje krám. Neklid svatý, jenž se dává vésti

láskou k národu a jeho štěstí, věrně vodil kroky srdce jeho, když konalo vlasti dlužné služby po všech krajích rodu mileného;

ale marné byly srdce tužby! Co hledalo, nenalezalo, neustále s tužbou volalo, s tužbou rostoucí: Kde domov můj?

a tu stará Plzeň nejvěrnější putující srdce ukonejší, a hrob jemu dí: Zde domov tvůj! Blaze tomu, kdo tu došel k cíli

dle sil ducha bohem svěřených; vlast a národ nad ním vřele kvílí, i sbor přátel snahou spojených. Slaven buď, kdo přeje nouzi rodné

bez naděje, že mu odmění, kdo měnívá úhor v pole plodné, příštím připravuje osení; a kdo chudším dává, věčší činí,

než aby dal chudým – dobrodiní. Přál bych vroucně, srdce nejvěrnější! by se i tvé kousky nejdrobnější – blahoslavené vždy památky –

posvátnými staly ostatky, zázračnými i v nejmenší části při pokání z hříchů proti vlasti! Nač ti, srdce, pomník mramorový?

Tobě pomníkem jsou rodáci, jež mocnými učilo jsi slovy ctít a mluvit řečí domácí. Dřímej tiše, třeba hrob tvůj věnce

nezdobily nových podletí: Sláva tebe mezi oslavence přijala a věčně posvětí.