Nad vltavským dolem vlají
mračen smutné závoje,
zas se brány otvírají
posledního pokoje;
ke hrobům tak smutně kráčí
věrných Pražan známý sbor,
naše řeky plynou v pláči,
v žal se halí týmě hor.
Komu kynou hrobův stíny?
komu zavzněl zvonův žal?
už i pěvec Andělíny
zpěv života dokonal!
Dřímej, pěvče, dřímej sladce
nám vždy drahý, milý všem;
Ty’s byl synem věrným matce,
a Tvé srdce klénotem.
Tu hrobových brána stínů
tajemně se odmyká,
a v hlubokém země klínu
věrné srdce uniká,
a vltavský důl se halí
v smutné mračen závoje,
„Pane!“ hlasy zaplakaly,
„popřej jemu pokoje!“
Z oblak pak se hlas ozývá:
„Národův,“ tak velí Pán,
„pěvec ať se věrně ctívá,
by nezašel neuznán.“
Mračna slzy vylejvejte,
kde zpěv jeho v posled zněl,
svatá slova větry vějte
v duše, jimž on písně pěl!