Postůjte lidičky
u tohoto rovu,
na věky v něm skryli
hlavu Rubešovu;
skryli jeho srdce
žertovné a vlídné,
co nemělo v světě
ani chvílky klidné.
Za to, že nás těšil,
žaly zapuzoval,
trpké naše chvíle
vtipem oslazoval,
odplaťmež mu věrně,
přemilí přátelé!
pokropmež hrob jeho
slzou lásky vřelé!
Vždyť jsme zapomněli,
dokud s námi býval,
odměnit mu za to,
že nás tu těšíval,
že nás osiřelé
a chudé dětičky
učil libou řečí
znáti hlas matičky.
Stojí hrobek, stojí –
ještě suché hroudy,
Bože! jaké konáš
nad básníkem soudy!
Dokud srdce bije,
opuštěn tu žije,
když dobilo srdce,
v pustém hrobě hnije.
Nedá-li mu jaro
své květné okrasy,
ozdobit hrob jeho
zapomenou časy,
zapomenou časy
nelaskavé doby,
pusté jako skály,
pusté jako hroby.
Není pravda, není,
že zdraví tam čiré,
kde se nad krajinou
klene nebe šíré;
koho uštknul v srdci
choroby had žravý,
tomu nepomůže
palouk zelenavý.
Tomu nepomůže
svěží vůně z háje,
pomůže jen anděl
vedoucí do ráje,
do slunečných výšin
okem nepoznaných,
a od Boha dobrým
duším uchystaných.
Když odcházel od nás
a z královské Prahy,
kdož by tu byl myslil,
že umře tak záhy!
Rozcházíme-li se,
dobře o tom víme,
kde a kdy se sejdem,
toho netušíme.
Jediný to Bůh ví,
Bůh náš vševědoucí,
kdy života kvítek
dokoná vadnoucí.
Po života snění
přichází sen věčný, –
spi jím, Ladislave,
druhu náš srdečný!