Lítá orel, lítá
nad tatranským sídlem,
nedoletí – nedoletí
pohromeným křídlem.
Už se od oblaků
nad dolinou krouží,
hlava jeho poraněná
už na lože touží.
Sleťte se, vy mladí
od Tater orlíci,
osvěty co po své vlasti
roznášíte svíci!
Sleťte se, Rusálky,
slovenské děvice,
co matičce milované
vijete kytice!
Už ty zraky hasnou,
a Slovensko pláče,
že to srdce mládenecké
v prsou už neskáče.
Připravte mu lože
vykládané květem,
by se loučil bez žalosti
s celým rodným světem.
Zapějtež mu, dokud
mladé srdce bije:
S Bohem, bratře! ještě naše
slovenská řeč žije!
Už dolítal orel
křížem na Pohroní
a nad hrobem Ljudevíta
Slovák slzy roní.