Na hřbitovech květ nejbujnější
rozvíjí jemné vděky své,
a kouzlem krásy své konejší
tajemné stesky hrobové.
I nám ze smrti, ze hřbitova
vypučel mnohý zpěvu květ,
a slávu rodu Přemyslova
uvádí vnukům na paměť.
Z hrůz krvavého nám bojiště
zas nový zdar se usmívá,
osvěty dávné zbořeniště
se novým leskem odívá;
vše kypí skutky, snahou čilou
a duchové spálených kněh,
vzkříšení vnuků prudkou silou,
zas libují si v zápasech.
A z hluku nejpestřejších bájí
zní jemný, touhyplný hlas,
jak slavíkova píseň v háji
probouzí kouzla lásky zas,
a ještě nad Máchovým rovem
zaznívá v něžném žalu dál,
by věčně mladým zpěvu slovem
mu nesmrtelnosť zvěstoval:
On žil a zhynul ve soumraku,
kde mdle jen květla naděje,
že Čechův toužebnému zraku
zas slávy den se zaskvěje;
a nyní, v době probuzení,
zápasí s námi jeho duch
a jeho zpěvu mocné znění
nás doprovází v slávy luh.
Vždyť ducha činy neskonají
a zpěvu věští hlaholy
se proudem věků prodírají
vždy bujnějšími plápoly,
ba každým slovem kladou zárod
ku nesmrtelným budovám
a vedou probuzený národ
k výsluní, v lidstva jasný chrám.
Hrob zhltí jenom těla stavbu,
však duchu nese život zas,
a novou, přeradostnou plavbu
i jemu, i nám chystá čas.
Nad námi budoucnosť se skvěje,
nám hlásá slávu její svit,
nám kynou opět mocné děje,
my žili – a zas budem žít!