Josef Slavík.

Nesmírný lidstva hluk se valí Peští, ve hospodách cikánská hudba vřeští a starý Dunaj dumá opodál, a nedaleko leží hřbitov v tichu,

kde anděl smrti pýše, ctnosti, hříchu ložnici pospolitou uchystal. Tam z hrobů světlé stíny vyšlehují, tam květy mladé v prachu mrtvol bují,

tam volno děcku jen, neb básníku; tam zbloudil duch můj, to těkavé ptáče, a v luny svitu touhyplném pláče u hrobu – hrobu Tvého, Slavíku!

V daleké zemi rov Ti vykázali a těžký kámen Tobě na něj dali; u něho žádný přítel nevzlyká, a jenom když se měsíc nocí šeří,

zatouží zpěvu hlas v poblízkém keři a slavík počne slavit Slavíka. A přece pověsť tajná vypravuje, že srdce Tvoje zde jen podřimuje,

a když se v temné roucho halí svět, že pouta smrti odhodlaně střeseš, že na peruti vichřice se vzneseš a toužíš, spěcháš, letíš k vlasti zpět.

Zpět k vlasti té, hor obroubené kolem, kteréžto druhdy bývals apoštolem, již zpěvem slavil jsi, až svět se chvěl, o níž jsi v cizích zemích báje zpíval

a žal náš zvukem houslí přiodíval, až maně cizinec i zaslzel. Tys prorokem oslavy naší býval, Tvé struny zvuk nám opět svět zdobýval,

jímž často již zavládl český duch, Tys zvukem jemným kázal dobrou víru a co syn věrný našich bohatýrů jsi žil a zemřel – jako dobrodruh.

O duchu slavný, duchu dobrý, tichý, Tvůj národ překonal již snahy pýchy a mocně ku předu se pošinul, a kde jsi Ty zřel úhory jen holé,

tam osením se honosí teď role, tam v sadě čacký květ se vyvinul. A pěvce máme, máme opět reky, a smíme doufat v nové slávy věky,

a vztýčili jsme pravdy korouhev, a v bitvě mužné, rekovné a přímé vlastními silami již vítězíme a celý národ pěje chvály zpěv.

Evropa s úžasem se na nás dívá, hned příznivá, hned opět závistivá, však nechť, již probudil se národ náš, on vlastní silou zná si osud kouti

a bude zas jak v minulosti slouti miláček slávy, pravdy první stráž. A Ty, Ty duchu velký, tichý, ve snu jen můžeš pozdravit tu krásnou Vesnu,

o níž jsi sníval věrně za živa, však my, my ctíme svoje apoštoly, i Ty jsi světu hlásal naše boly, i Tě koruna zdobiž zářivá.

A třeba proudy světa k předu spěly, my na Tebe jsme předc nezapomněli, Tvé jmeno z minulosti vyniká, Tvé jmeno v srdci lidu našlo stánek

a národ v prostřed hlučných radovánek zpomíná věštců svých i Slavíka. V daleké zemi rov Ti vykázali, aniž tím naši lásku překonali,

my k Tobě jdeme, Ty zalétáš k nám, žaláře boří se a věčný led se láme, tak spolu budoucnosť teď uvítáme, kterouž si staví národ svorně – sám.