Sladce dřímej! nad Tvým rovem
rozkvétá již jara máj;
Tvým upřímným činem, slovem
mládeži otevřen ráj.
Tys byl vědy pěstoun zdárný,
k níž tě sám Pán povolal,
nedbals na zisk světa marný,
jí i slast jsi věnoval.
Tys znal dobře půdu, símě,
z níž vypučí vědy květ,
tys znal hlasy, jež upřímně
v duši dítek musí znět.
V duši mládeže nevinnou
nejlép zazní matčin hlas,
budí touhu mocnou, činnou,
že jí nepřekoná čas.
Tvoje slovo byl puk nový,
každá věta ratolest –
celá kniha školákovi
umění strom velký jest.
Tys nám novou dráhu klestil,
Tvoje snaha kyne nám;
ten strom jarý, jejž jsi pěstil,
bude Uměn velký chrám.
V paměti nám budeš dlíti –
věrným nám jsa přítelem;
v svaté dobro dals své žití,
bys oblažil otců zem.