V klidném dole pod Tatrami růvek malý, chudý pne se, jemuž jarních proudů příval pozdravení s výší nese.
Malý růvek – chudý růvek, ale velké srdce skrývá, a duch dějin, ten duch pomsty, často nad ním dlívá – snívá;
snívá o překrásných dobách, kde slavského stolce ještě nepodryly, neshrotily krve, slzí valné deště;
kde poklidné dumy spřádal starý Dunaj s bystrým Hronem, kde do nich zřel jasný blankyt, nezkalený hrozným stonem.
A duch dějin, ten duch pomsty, divoké tam písně pěje, až se srdce v bouři zedme, až se svět zaleklý chvěje.
Po veškerých světa krajích veliké naň dílo čeká, dávná křivda, dávná vražda k pomstě zve nového reka.
A nad Baltem a nad Sálou, nad Mohanem, nad Dunajem radují se předků stíny, že k velikým činům zrajem.
A duch dějin, ten duch pomsty, když nad skrovným růvkem dlívá, našim snahám neunavným bujné kolébavky zpívá,
kolébavky, k činům zvoucí, jako ten, jejž kryje růvek: – že se z krve k světlu vznáší hrdě slovanský ostrůvek;
že předlouhých věků stavba bude brzo dokonána a vítězstvím nejslavnějším předků hanba vymazána.
A když předce ještě svírá naše srdce krutá muka, těší z malého nás růvku pěvce stín, stín Svatopluka.
A muž písně a muž činů nové naděje nám pějí, až se netušeným plesem mladická nám srdce chvějí.
A duch dějin, ten duch pomsty, hledí na ten růvek s výše a pochodní svatých hněvů tkne se srdcí našich tiše.
V klidném dole pod Tatrami dřímá Hollý, jehož ruka vzkřísila nám kouzlem zpěvu mohútného Svatopluka.
Národ náš, Svatopluk nový, dřímal dlouho v vazbě teskné, ale již se nad ním anděl v záři věčné spásy leskne,
již jej žehná, již mu věstí konec všeho utrpení, ač se mraky hrozně chmuří, ač se vlny vztekle pění.
Víte-li však, co dí anděl? „Jenom ve svornosti spása, jenom sjednocený národ na vždy žalná pouta střásá.“
Nad Labem-li, nad Moravou, nad Váhem a bystrým Hronem jedna mysl, jedna snaha – tehdy nikdy neutonem.
S Tater bujně Čechy budil zpěv Hollého, zpěv Kollára a v krajinách podtaterských posud krev bratrská hárá.
Buďme, jak ti pěvci velcí, jedné mysle, jedné snahy, postupujme k témuž cíli oklikami různé dráhy.
Bratr bratru nechce vlásti, bratr bratra nepodmaní a rytíř svatého ducha jenom věčné pravdě straní.
Krev Slovenská a krev Česká z jednoho se zdroje proudí, rovná žalosť, rovné zpěvy z rovného se srdce loudí.
A rytíř svatého ducha všude světlo, právo hájí, všude bleskem zpěvů, skutků pobratřené plémě májí.
Skrovný růvek pod Tatrami buď kolébkou svorných činů a duch dějin, ten duch pomsty, předků viny smaže synu.
Zpěv Hollého, zpěv Kollára v Krkonoších, pod Tatrami zní hlaholem budoucnosti: kdož proti nám, an Bůh s námi?
Cookies on Poetry Cove