U Prosického kostelíčka
do kraje hledí tiše rovy,
jak kmet, jenž na věk nový hledě
v zpomínkách slavných sobě hoví.
Tam také Tobě, srdce jemné!
ustlali, ne však v zemi rodné,
ne tam, kde vítaly tě jednou
života libozvuky svodné;
ne tam, kde sláva předků statných
ti ve kolébce požehnala,
kde láska bratrů bohatýrských
Ti úplň blaha slibovala.
Však předce nespíš v zemi cizí,
a třeba nevanou Ti Tatry
větérkem luzným pozdravení,
jsi doma předc a mezi bratry.
Vedena rukou lásky jemnou
jsi vkročila do naší vlasti,
a sdílela jsi odhodlaně
radosti její, její strasti.
Zde rozvily se tiché světy
Tvé duše, zde Tvé krásné snahy
na roli naší pracovaly
a budily v nás pocit blahý.
Zde odkaz Tvůj, zde choť a dítky
Tvé lásky vroucně zpomínají
a národy dva pobratřené
Ti vínek slávy uplítají.
A z posledního odpočinku
zříš k vlasti dvojí, k blizké, k dalné,
kde Labe s Vltavou ubíhá,
kde šumí Visly proudy valné.
U hrobu Tvého Čech a Polák
jedním se kmenem být poznává
a ze společné budoucnosti
jim kyne opět dávná sláva.