Blaze dokonal jsi!
v temno věkův zašly doby
pusté jako lůno skal;
již se zelenají hroby,
jichž pomníkem býval žal.
Ty jsi spatřil spoustu čirou,
když jsi poznal vlasti tvář;
než Ty’s zapěl s pevnou vírou
a dnů nových vyšla zář.
Dávných žalů sivé mraky
v temnou dálku letěly,
a Tvé staré věrné zraky
nové slunce uzřely:
Blaze dokonal jsi!
Pokoj Tobě!
O jak chladný před půlvěkem
byl hrob – tichý matky klín,
milého v něm neměl lůžka,
kdo byl její věrný syn.
Teď když zástup duší dobrých
v tichém žalu k němu zří,
kdo v něm domov hledat musí,
tomu se tam sladce spí:
Pokoj Tobě!
Putuj do věčnosti!
Duch a čas a obou láska
jsou pravěční pobratimi,
že neroste hněv ni pomsta
věčně věkův mezi nimi.
Jejich vlasť je jasná věčnosť
nad všímmírem rozložená,
kdež se skvějí hvězdným světlem
jejich jmena oslavená.
Z onud zoře jejich slávy
do paměti lidské letí,
ať se jejich slavné jmeno
věčně věkův vroucně světí.
Putuj do věčnosti.