Nad Berounkou pod Tetínem
slavík pěje velký žel,
že je ukryt věčným stínem,
jenž o růži libě pěl.
Háj a vlny lkají bolem,
pláč vychází z lůna skal,
smutný večer kráčí dolem
a klekání množí žal.
V červánkové rudé lůže
slunce tiše upadá,
a poslední plná růže
na keříku uvadá.
Dávno tomu, co umřely
poupátko a růže květ,
ohně lásky vyhořely,
opustil i pěvec svět;
ale jeho píseň tklivá
skalné stráně překoná,
ji milosti jiskra živá
pozdním vnukům dochová.
Už se v naší nové písni
jeví plesy života,
srdce dříve plno tísní
v rozkoších jen klokotá.
Nad Berounkou pod Tetínem
ještě znějí nářeky;
smutně zní večerním stínem:
Škoda pěvce na věky!