Pozděj’, avšak smutněj’ znějí žalu mého ohlasy, že nám hroby odnít chtějí vše, co lepší, před časy.
Ach, proč věrná milost Páně našich věrných neživí? i Tvá, mistře, v ouzké schráně bystrá hlava práchniví!
Jako Ty kdo pro vlast cítí, chtěl by na věky živ býti, avšak i hrob tam milý, kde jsou rodné mohyly.
Ty’s pro Slávu zkříšeného vavřínu byl pěstitel, říše ducha slovanského mocnější rozmnožitel;
Ty’s co otec svému dítku v památku svil s pilností krásnou, svěží, vonnou kytku národní nám moudrosti,
bychom na života dráze, když nás štěstí i nesnáze z nenadání potkaly, dobrých rad si všímali.
Osud Tvůj i těch, již Tobě žili lásky plamenem, stal se v nesrdečné době vzájemnosti pramenem;
by zrnéčka vzešla, žila rodné lásky v obnově, vsadil Bůh dvě srdce milá na Slovanstva hřbitově:
srdce Tvé pak a Tvou hlavu vrátil nám zpět na Vltavu, by někdy za lepších dob v lůnu vlasti našly hrob.
Dům Tvůj býval obraz skvělý staročeské prostoty, v kterémž musy zdomácněly vedle srdce dobroty.
Stálť vždy co chrám otevřený našim chodcům v noc i v den, kdež je vítal utěšený pohov Tebou připraven.
Kdo však slavil, jak se sluší, zbožnou tryznu za Tvou duši? kdo rozsvítil s modlitbou panichidu velebnou?
Zapomněl i věk přítomný, zkažen v mravě cizotou, drnem obložit hrob skromný, znamenat jej památkou;
ani Flora na Tvé skráně nepřinesla kvítečku, aby ulehčila v schráně přátelskému srdéčku:
kéžby slzy mé horoucí vykouzlily sad květoucí z mohylečky milené, z této hroudy spálené!
O nechť vděčně vavřínový věnec hrob Tvůj ustrojí, srdce mé Ti co otcovi libá slova připojí:
Dítky Tvé jsou odkaz drahý těm, kterýmž jsi býval mil, Pán, jenž šatí kvítek nahý, v náruč přátelství je skryl.
Spí otcovské srdce tiše, schované do temné skrýše! Bože, kdo se i mého ujme synka malého?
Mistře! duch Tvůj, rájec květný, všeho dobra zárodek, mocný orel hvězdoletný, bude živ po všechen věk,
dokud v našich luzích kvítí nevyhyne zlou dobou, dokud budou světu zníti naše písně lahodou,
dokud lípy větví jedno časů neshltí bezedno, dokud její lupení v jiný list se nezmění!
Cookies on Poetry Cove