Nepřejte si mého srdce,
jsou v něm květy potměšilé,
a z ran jeho otevřených
hnilobný puch ven se lije.
Nepřejte si mojí hlavy,
časem to v ní zaburácí,
do bělá se rozžhavuje
a pak taje v měkkém pláči.
Netažte se na mé tělo,
jeho nohy kopat znají,
jeho ruce škrtit chtějí,
ty vás nikdy nepohladí.