Touhy.

Ó hory! Vysoké a strmé hory, jež v nebes modrou výši hrdě čníte, kde sotva postihnou vás lidské zory, kde věčným ledem se a sněhem stkvíte,

zkad s pohrdáním v údol těsný zříte, – kde orel sídlí v skalním doupěti – vás chtěl bych viděti a mezi vámi žít,

když v růžích večera i jitra pláte, když v záři sluneční se usmíváte, když mraky, mlhami se pokrýváte; vás chtěl bych zřít,

ó hory strmé, hory překrásné, než umru, než mých očí světlo uhasne! Ó moře! Široširé, siné moře, jež rozléváš se nepřehlednou dálí,

jak v srdci skryté, nekonečné hoře! Tu v tobě vlna za vlnou se válí a trhá břehy, bije v černé skály, tu spícímu jsi rovno dítěti...

Chtěl bych tě viděti a poslouchat tvůj šum, když bouře divá v boky tebe šlehá, když vlna ve hře zvedá se a lehá,

když zrcadlí se v tobě nebes něha... V svých moře dum chtěl bych se nořiti tvém na břehu, než umru, vlna žití zastaví se ve běhu...

Ó pravdo! Světlo ducha, spásy zdroji, ty hlubino, jíž oko neprobádá, ty slunce, jehož paprsk rány hojí, ač pod tvou ranou mnohdy srdce strádá:

kdo z tebe pil, vždy více píti žádá a ke dnu tajů tvojich hleděti! Chtěl bych tě viděti, v tvůj pevný patřit zrak,

v němž všecky taje života se kryjí, ať srdce mé se bolem nad ním svíjí, ať blaha krůpěje se z něho lijí, než smrti mrak

mé oči tělesné zde zakalí, než umru, kéž se mně tvář tvoje odhalí! Ó Bože! Zdroji pravdy, blaha, žití, jenž oku sluneční jsi rozžal světlo,

a jehož dechem duje vlnobití, jenž rozvinuls vše, co kdy kvetlo, co láskou plálo, co se bojem střetlo, jenž velíš všemu vzcházet, bujeti,

chtěl bych tě viděti a v tobě spočinout, když v klidu po práci duch odpočívá, když v štěstí srdce skřivánkem si zpívá,

když v bolu, v bouři slza s oka splývá, vždy k tobě lnout, než, Bože, srdce ztichne, docítí, než umru a jen tobě budu patřiti...