Ven z okna patřím; ve kraj širý
svým křídlem šlehla vánice,
sníh ženouc bez hrází a míry
v před, v před vždy divokými víry –
oh! bude sanice!
V tom slyš! už pod mým oknem dole
smích jasných zvonků hlaholí –
hoj! tichým chvatem v bílé pole
tím sněhem jako na gondole
již plujem do školy!
V zad letí hory, letí lada
i obrys bílé vesničky;
mně na hruď klesá hlava mladá
a teplou píseň sobě skládá,
v ní zvoní rolničky.
Má duše naslouchá těm krásám,
v snech sladkých dřímá unyle;
v nich blahem tonu, zpívám, jásám –
už s kožichu sníh bílý střásám,
jsme šťastně u cíle!
Jdu do světnice; ač se směji,
přec chlad mé líce pokrývá,
mně vstříc se dítky blahem chvějí
jak šípky, vítr ze závějí
kdy jimi zakývá.
Dlaň moje v druhou hlasně klepla,
teď zbožný pozor na rtíky!
Tu na mne šlehl oheň tepla,
kdy celá škola ručky sepla,
zrak jako uhlíky!