Audience.

Kraj ještě spal; hned na den skorý a v ranní páře, kouři, se k nebi nesl zástup chorý, stál u bran nebes, u závory,

a bouří. Z dum svých se probral Tvůrce silný, k svých duchů patří četám – hned šuměl jimi rozruch pilný,

Bůh k Azraeli volá sdílný: „Kdo je tam?“ Tu Azrael, kde věčná brána, svým bílým křídlem spěší,

v ní silnější vždy buší rána – „Kdo to tak časně, hned tak z rána?“ „„My, Češi!““ „Co vede asi ku nebesku

k nám vaši bludnou nohu? Vás nepoutá strach věčných blesků, či jdete potěšit se v stesku?“ „„Chcem’ k Bohu!““

Už přede Tvůrcem všehomíra své křídlo anděl sklání! Bůh laskavě k svým Čechům zírá, jak slzu každý s líce stírá

svou dlaní. „Jen pojďte, děti, pojďte blíže, sem, k Mému trůnu dále! Své povězte mi boly, tíže,

co smutkem vaše srdce víže?“ „„Chcem’ krále!““ „„Tys, Bože, řekl k Israeli: „Měj svého krále, plémě!“

My též o krále prosit chtěli, ať v štěstí, slávě lidu velí. To chceme. Viz, Hospodine, zemi smutku,

náš lid jak stále choří! Král bratrskou tu skončí půtku a slávy chrám jen silou skutků král stvoří!““

Bůh usmívá se na svém trůně a hlavou kývá stále – pak náhle vstal, sáh’ po koruně, hlas Jeho zahřměl, nebem duně:

„Tož krále?!“ Šum andělů hned ustal v žase, slov božích tak se lekli! Bůh u trůnu stál v svaté kráse,

až muži zajíkli se v hlase a klekli. „Vy neznáte ten konec králů, jichž jména děje zdobí?

Čí rostla říš v jich svárů palu? Co národů a věků v žalu šlo v hroby! Já, králů Král tu vaši zemi

chci v štěstí míti stálém; chci, aby kvetla nadějemi! Já nad českými kraji třemi Sám králem!“