Kvetoucí zahradou jarního rána
snivý a zadumán zvolna jsem šel,
zem byla z květů a motýlů stkána,
obzor se v stříbrné záplavě skvěl.
Na úzké cestičce fialka plála
v blouznivém objetí májových dum,
k stonku se skláněla, na svět se smála,
chtěl jsem ji zvednout a přitisknout k rtům.
V náhlém však strnutí hořkostí divou
pocit mi neznámý do duše sáh
a potom bez citu fialku snivou
zašláp jsem do cesty v bláto a prach.
Kvetoucí alejí jarního rána
snivý a zadumán zvolna jsem šel,
zem byla z květů a motýlů stkána,
obzor se v stříbrné záplavě skvěl.
Šumivou olšinou z modravé dáli
dítě mi neznámé kráčelo vstříc,
v oku mu illuse o lásce plály,
v sněních mu tonula ubledlá líc.
Chtěl jsem je přivinout v náručí dlouze,
chtěl jsem s ním alejí bez konce jít,
o lásky blaživé říci mu touze,
o štěstí, pohádkách dumat a snít.
Přece však vyhnul jsem náhle se stranou,
touhy své horoucí zdusil jsem plam,
a potom s hlubokou v útrobách ranou
kráčel jsem alejí smuten a sám –