Býť vším – a ničím zároveň, Jen hříčkou živlů srdcím na posměch, Býť zmarem všeho, co kdy toužil Čech, Co zasel, pěstil, viděl zráti v žeň,
Co myslil, cítil, zíral ve svých snech, Vše v děsnochmurnou hoří pochodeň – A hrůznou září, hromu třeskotem Hřmí, praská, šlehá do mraků.
Vše ničím jest a všecko ničí žár. Čím člověk sebe cení člověkem, Víc v kámen strnulo a do zraků Jen maně rudá slza vypryskla,
Bol k nebi napjal dlaní zoufalých, Sten bolesti vzlét noční nad opar, Líc bledá, hruď se k hrudi přitiskla A všech rty jeden zvuk: „Jsme nešťastní!“
Jsme národ, jenžto zkoušen trpce dlouho tak, Jsme národem, jenž nekles v sudbě žádné, A ve prach vržen, vlastní silou do oblak Vždy doved zvednouť hrdou šíj a pádné
Své rámě k novým činům napínati; Vždy ku předu a neznať umdlení, Vždy výš a výš – ať bouř si květy chvátí, Vnov k činům krásným rašiť v lupení,
Jen ku předu za hvězdou osvěty Vždy dál a dále, nikde stavěť kroků; Byť okean vln moře zdýmal v ústrety, Loď směle hnáti po vzbouřeném toku.
Jsme národ, jemuž sílu vlévá hoře, Jenž neštěstím se hrdě povznáší, Jenž nadšením a láskou k vlasti tvoře V čin, v skutek mění sny své nejdražší.
Hle, skutkem bylo a jen sen to pouhý, Sen velký, plný těžkých obětí; Co cílem bylo vroucí naší touhy, Snem, cílem jest. A matka od dětí
Zas žádá, k svému lidu mluví vlast A z tisícerých úst k ní hlaholí: „Jdem, matko drahá, srdce v oběť klást, V něm nadšení, s ním statky, mozoly.“
A zas jest nad Vltavou české slávy chrám, Jejž z rumu vztýčí, vznese v krásu národ sám!
Cookies on Poetry Cove