IRMA. (XV.)

Na výzvědy v údol chodí Paprsk slunce pozlacený, Proplétá se v bílé kmeny, Každé větvi démant hodí,

Horám stříbří holé hlavy, Na zrcadla brousí skály; Nikde nezeptá se, má-li Vstoupiť. Všude jde tak hravý,

Všady zve se bez pozvání A sám všude zamlouvá se, A že oděn v plné kráse A tak krásný k zulíbání,

Není div, že vítán všady, Že se všecko shání po něm. Sám duch zimy divem oněm A jen prsty do své brady

Zajel a ji čechrá hněviv, Kaboní se z horských borů, S sebou sám je v tuhém sporu, Až se rozhod děcku sleviv,

Co si přišlo zaskotačit A že nechtěl jeho reje Viděť, uleh do závěje Hloub v ní hledě hlavu stlačit,

By ho nerušily v klidu Za paprskem smíchy různé. A on ved si hry tak luzné, Že až milo bylo vidu.

Líce země jen se lesklo, Kdy je líbal paprsk vroucí A kde nemoh pozatlouci, Vše si vzdechlo, pozastesklo.

A kdy odlét bez loučení, Všecko po něm práhne, touží, Obavou se hruď jim ouží, Že jen bylo krásné snění,

Co tam do hor padlo nachem, Vybledlo a zhaslo chladné Nenechavši stopy žádné Jen ty sny o jaru plachém.

Minul den a minul jiný, Až, co snem se pouhým zdálo A zač oko v slzu tálo, Přišlo skutkem do krajiny.

Po paprsku vyzvědači Sta jich letlo v hustém šiku, Jak kdy ve válečném ryku Bok se k boku těsně tlačí;

Vítězovým čelem létly A kam vstouply nohou bosou, Perle zimy byly rosou, Půdu tvrdou jemně zhnětly,

Že krok každý stopu nechal V kyprém drnu na zeleni A kde bylo roztoužení Větší, zvonek bílý spěchal

Rozhoupat se k uvítání. Severu duch prohrál sázku, Kdy druh jihu na procházku Vyšel našed v táhlé stráni

Stezku v údol prošlapanou, Zadýchal ji teplým retem A kde dech, tam hravým letem Těkal ovád s vosou rannou

A kam dech – byl pupen listí A kde zalét v hustý javor, Neměl šepot žádných závor, A kam dech – vše ku kořisti

Vítězově přidalo se, A kam dech – je květem poupě, Vůní mráz a zimy doupě, Hnízdem ptáčat, na rákose

Larva hnědá modrým šídlem, Jež do lesku duhy hraje, A kam dech – vlas bílé máje Rozplétá se nade zřídlem

Stříbrným ne stříbrem ledu, Leč tou vlnou do dna zračnou A kam dech – z úst žvavých začnou Keře sypať písně medu

Sladší a kam dech – to jedva Myšlénky vzmach obesáhne: Výš duch touží, v květ se nahne, Soustředěn v bod, míří ve dva,

Do vln hledí, nebem plyne, K slunci vzlétá, v stín se noří, Zvedá čelo, v prach se koří, Kročej staví, proudem řine,

Z pavučin síť jemnou splítá, Z jedlí mocných utká lesy, Mšici na květ pozavěsí, Na skal hřeben buky chytá;

Nebes klenba jest mu těsná, Že za modro touhou letí A kdy utkví na poupěti Světy myšlenek v něm sesná;

Věčností běh světa změří, Slovem kratším než krok děcký – A byť sezval mluvy všecky, Nepoví, co v jednom keři

Listem šumí, co se chvěje V rose, jež se v květu tají – Snad to nazve jara bájí, Jež má svého čaroděje!

Tak vše bylo vypraveno Na pouť jarní, v nově žití; Kdo jen berlu má, smí jíti Vlastní duší cenit věno,

Srdcem vlastním odhadnouti Jara báj a její divy A kde výkaz zněl by křivý, Jistě zbloudil ze své pouti,

Přešel koření kdes bludné A jím na bezcestí sveden, Že mu ještě mračný leden Jíním kvete, zlatou u dne

Veřej zavře černým mrakem, Že mu mrazem střemcha voní, I květ krásný na jabloni, Hrozen šeříku a s mákem

Vlčím točivého svlaku Pohár, modrých zvonků stonek I nach lechy bez úponek; Že mu píseň od oblaku

Více skřekem vran se hlásí, Jež sníh nesou na skal čela, I čím z klenu tlukot želá A proč v bílých břízách asi

Hrdličky se chechtem smějí A zač drozd si skočnou hvízdá A ton pěnkav padá z hnízda Jak dešť drobný po krůpěji;

Že se všecko zpronevěří, Že mu všecko vypoví boj, Jak té skále vlny příboj, Když ji víchr do pěn čeří.

Tak byl ještě leden chladný, Kdy již jaro v růžích kvetlo, A máj první bájné světlo Rozžal nad vod povrch ladný

A hry přines do údolí, Zvyky dávné dávných bájí A již zlý čas vyčet máji Zory nach na modrém poli,

Dnů lesk zlatý, noci krásu, Luny všecky, hvězdu přední, Večery až na poslední, Všecko padlo pod spár času! –

Poslední jen večer máje Těhotný čas v porod chystal: U jezera s děckem přistál A kde stínem olše vlaje,

Na omšené kladl skály, Na mech rosný složil jemně, Kde krok první druhdy země Přijala, kde na čin zrály

V ňadru těsném bouřné touhy. Zde čas hýčká to své robě, Brousí zub naň v lačné zlobě, Jest mu děckem i lup pouhý.

A než večer posledního Máje hvězdným rojem přejde, Dříve s ním se Vítek sejde, K němu sedne, osloví ho

Retem němým, okem tužby Požaluje, pozeptá se, Kdy mu jaro přijde zase A s ním žití ruch, že už by

Připravil mu náruč vlastní, Pohostinný krov mu zrobil, Novým blahem síně zdobil, Že by spolu byli šťastni –

Byli šťastni! – a než duše Na prah myšlenky té vstoupne, Štěstí půvab z ní se sloupne, Pustá, trpká jest a suše

Kráčí dál a její vlečný Šat se táhne tkaný z nití, Že, kde duše za lem chytí, Hrsť jich zbývá – podíl vděčný! –

Vítku v ruce ostýchavé, Valná kořisť zašlé doby, Doby nedávné! – a co by Okem mih, co děcko hravé

By se usmálo, v níť jednu Vlákna vypadlá se pojí, Na ni upne duši svoji, Po ní sejde Vítek ke dnu

Paměti, ji v strunu napne, Do vln vzruší a že chudším Tonem zní, ji novým, prudčím Vznítí rázem, až z nejapné

Vyzněl ton tak plný, sytý, Obtěžkaný, neobsáhlý, Mocný, zvučný, pádný, táhlý Hluboký a krásou zpitý.

O Irmě zněl zvuk ten krásný, Byl jí pln a nedoměrný – A jak dozněl, ohlas černý Odpovídal na ton jasný,

Ret si vzdech a k srdci stará Bolesť šlehla, neřek více: „Irmy není!“ – bol jen líce Zbarvil, vyssál úsměv jara,

Večera i máje noci Poslední – jak horský přitek Proud, jenž urve keři kvítek, Podráží krok vratký chodci,

Balván strhne divým jekem, Z kořen sosny boru kácí, Vleče z hor a víc nevrací, Rozmetá je po dalekém

Kraji – tak byl úsměv bolem Unášen a Vítku z tváře Vyhas, co se v bílé páře Nese obrys nad údolem,

Bílý oblak, průsvitavý, Po vln kyprých prsou kráčí, Jako lehká peruť ptačí Noci šerem, jak chvost páví

Po pažitě poroseném, Nechtě zrousať pér si zlatých, Jak ten zápal dýmů svatých Na oltáři zasvěceném,

Mohutná hruď sněžné Etny, Jež se výparem mlh kvasí, Bílých pláten zduté řasy, Tažných labutí sbor četný,

Jako závoj víly vodní Na vánku se lehkém třese, Než se ona sama vznese, Než květ bílý koupán od ní.

A již stála nad vod hlatí Květem lilje puklým nově A ret zvonil v prvém slově: „Vítku!“ – a pak – „nechtěj lkáti!

Hle, Tvá Irma přišla k Tobě Z věčných temnot, z propasti tmy – Nechtěj k bolu bolem být mi, Vlastní slzou kojiť robě!“

A on povznes k ní zrak plný Záhad, jak by věřiť nesměl, Že, co ždál tak dlouho, dnes měl, Po čem touže vábil z vlny

Nevlídné a sklamán vždycky V hruď si hrot jen ostrý vbodal; Vlnám pochyb srdce oddal, Jak kdy uštván je duch lidský

Bouří osudu: „To Irmy Klam,“ tak sobě odpověděl A že dále na klam hleděl, Řekl: „Irma Tys? – a mír mi

Neseš? – ó, pak přistup blíže! – Viz, jak náruč Tebe pustá, Duše prázdná i ta ústa Ret jen zbledlý, těsná mříže,

Za níž život vězeň úpí, Strádá, mučí se a vzdychá – A Ty smutná zříš – jsi tichá, Němá, jak ta mřenka v slupy

Jatá temné noci lovem! – Usměj se! – Či nesmíš smát se? – Paks jen stín a Irmy krádce! – – Tak jsi Irmou nejen slovem,

Skutkem, úsměvem –!“ „A jen Duchem“ – řekla klidně – „duchem, Jenž Tě slyšel lkáti vzduchem, S Tebou trpěl Tebe tajen,

Slzu nesměl setřiť z oka, Vrásky zlíbať bolem vryté, Nesměl! – trpěl žaly skryté, Viděl trpěť do hluboka

Srdce Tvé mou vinou sdrané; Duchem, jenž smí noci této, Osudem co bylo kleto, Věčné záhubě v plen dané,

Z páry odíť v obrys těla, Z mlhy plytké v tváře oval, Smí, že duch Tě tak miloval, Tak že věčná Láska chtěla.“

Věčná Láska? – třikrát běda! Když smí Tebe vyrvať Vítku! Nechtěj vyrůsť na výčitku! Šťasten jest, kdo štěstí hledá,

I kdo našed šťasten zmírá, Hyne dřív, než z blaha obrán; Nešťasten, kdo vyštve do bran Jeho krok a uzavírá

Za ním! – Tys byl šťasten – vím to, Než směl krok dáť výhosť vlně. Nebyl nikdy! Byls tak plně! Nesmíš zapříť retem tímto

Při památce mně tak blahé, Při té slasti, při té něze, Při lásce, jež nezná meze, Při rtu tom, Tvé duši drahé,

Zraku, slze, srdce chvění, Při všem, co kdy Tvé, mým bylo, O čem se jen krásným snilo Snům, co na tvář kouzlí rdění

Západu – rci při mém bolu, Žes byl šťasťen – chceš býť zase! Buď mu v průvod a on zná se: Šťasten byl a jsme hle, spolu!

Nelze víc, tak věčná sudba Káže, věčně zhynouť velí, Kdyby Tobě věk byl celý Zmařen – a jak rájů hudba

Věčná Láska v duši pěje, Šelestí jak jíva jemně, Jak pach agatů se ke mně Nese, líbá, teplem zeje

A tak mluví: Velký hřích Ti, Irmo, větší bol a větší Nad vše láska Tvá, již sečí Krutou zničit osud dychtí;

Zničil by; leč potřen osud Klesne v prach u nohou Tobě, Vrátí-li se v příští době Štěstí tam, kde hýřil dosud

Blaha vrah. Ty vrať se, drahá! Můj to trest, že nikdy nesmím, Hroznější trest, že, co dnes mým, Bílým jitrem zplodí vraha

Lásky mé i mého žití. – Miluj, Vítku, a buď šťasten, Jaks byl tehdy, než si na sten Vyjel do vln bouřných sítí

Duše své! Vrať té se zpátky, Jež, v čem blaho Tvé, kdys vládla, Než v to krůpěj pochyb vpadla, Jíž byl rozerván sen sladký! –

Nechceš – váháš – mlčíš, drahý? – O, pak ráda věčně zhynu, Ty že chceš – O, zadrž vinu, Než by přestoupil krok prahy

Její! Pak-li musíš zhynouť, Rád jdu s Tebou, zhynu taky, Zlíbám ústa, ty Tvé zraky, Chci rád s Tebou do vln splynouť!

Zemřeš Ty, ne duch Ti skvostný, Žíť on musí! Což mi s Tebou Proudů žití nevystřebou? Což smrť nemá prudší ostny,

Smrtnější hrot? – O, pak není Věčné Lásky! Zadrž, sved by Tě ten ostrý výrok v kletby! Ona jest a sudbu mění

Jest a stinné křídlo, rámě Něhy, míru haluz třímá, Jest a vinu duše snímá, Jest a k Tobě posýlá mě!

Posýlá a pošle zase? Přijdeš vždy a vždycky ke mně, Jako dnes tak krásná jemně, Milá tak i sladká v hlase?

Přiď, o přiď! Pak přijde k Tobě Irma zas to vidět štěstí, Jež jí krásnou trvá věstí, Až zas jednou duše obě

Budou, v jedno srdce splynou, Jedním dechem dech úst obou, Srdcí tep – tou přijdu dobou Zas, až blažen budeš s jinou!

Budu zas – jen pobuď se mnou! A než slovo ze rtů sjelo, Jitro sypalo z hor bělo Dne a roušku noci temnou

Napínalo na průhledné Šero a v něm oblak bílý Irmou byl a v prostor pílí, Roste v šíř a s hvězdou bledne,

Až dnem kvete nebe celé, Země sen se zrůměn budí, Vítku táhne pustou hrudí, Kane v srdce osiřelé. – –