IRMA. (XIII. Prozpěv.)

O, ustup, obraze ty svůdný, Ty stránko lidstva porušená! Vždyť nejsi o vše oloupena, Ten člověk Tvůj – to syn jen bludný.

A z čela setři chmurnou vrásku! V tom srdci lidstva posud klíčí, Co v člověka jej zase vztýčí, Až jenom pozná bol i lásku.

I vrácen opěť samu sobě Zdroj všeho blaha, štěstí pozná A za co hyna muka hrozná On snáší – v příští sezná době!

Zná to Vítek – a je šťasten? Sotva on by odpověděl A kdo v tvář by se mu vhleděl, V níž tah každý svraštěn na sten

Výmluvný a bolem rysy Protkané i dokmit zraků Bezrosných a čelo z mraků V dlaně běl – ten nepřál by si

Ptáť se; znal by vše a více Věděl než sám Vítek bledý, Kdyby vyšel na výzvědy Ve hruď vlastní. – Jako lvice

Kojná, jíž hlad hrdlo úží, Nezná se, kdy od večera O lup slídí do dne šera, Jak kdy tetřev volá druži

Ve stín břízy do kapradí, Jak zrak neví o obraze, Člověk o zlu, blízké zkáze, Hřích-li leskem svůdným vnadí;

Tak on nezná, neví ani, Co by řekl vyzván řečí, Snad by ret se němou křečí Sevřel, jež se nedohrání

Na slov hlať. Ni průlom bolu Z ňader nevyšlehne vzdechem, Tak v nich klidno, jak kdy mechem Porost hrad či ledem pólu

Divých vln byl skrocen nával, Zjemněn úsměvem bod dýky V pocel vroucí, zvrácen v díky Kletby vztek, jenž v oběť nával,

Jak by víchru křídla svázal. Zda to ví, co čet by jiný Zahledě se pod řas stíny, V jeho hruď, by z ní mu zkázal,

Co tam zasnulo snem mdloby. Ba i o tom duše mladá Jest-li pátrá, myslí, bádá, Marně hledá zašlé doby,

Posledně kdy v štěstí zřela, V mrtvé štěstí, ve tvář krásy, Irmy mrtvé, ve stín řasy Tmavé, nad níž mramor čela

V sochu strnul. Neznal, že ten Úsměv tahů skamenělý Byl jen žití dovyznělý Rys na šalbu oka spleten,

By bol mírnil – klamal ústa Chladné rety líbající, Jak by v útěchu chtěl říci: „Věř a vlívej v ňadra pustá

Chvění života!“ – Tak sotva Vítek myslí – hledá spíše Pravdu od přeludu liše, Kde by mohla loďky kotva

Upjati se ostrým bodcem V moři písku, v kyprém na dně Paměti – tam hledat snadně, Leč i snadně bludným chodcem

Býti zmítán. A že klidný Zrak upíná na hladinu, Jistě nalez v duše klínu Obraz světlý, jasně vidný:

Irmu nalez jemně smavou, Jak s ní pluje po jezeře, V její úsměv více věře Než v tu roušku kolkol tmavou,

Z níž dech smrti smutně vane; Vidí ji a leknín bílý, Jak si zatkla v blahé chvíli Na hruď v řasný šat – v tom mane

Se mu v duši obraz Míny A že ten ho vábí zrakem, Vítek šlehl po něm mrakem Pohrdání a zas v siný

Proud se zahleděl a toužil Vyvolať zpět obraz zašlý. V jeho příchod květem krášlí Vlastní hruď, v níž bol se ploužil

Dravý – a že oko leskem, Zaplálo, měl Irmu zase, Měl a na ni usmívá se – A hned těžkým schvácen steskem,

Za mrak bolu úsměv prodal – Vidí: Irma do vln klesla, Pohozená zří jen vesla – Ne již Irmu – proud ji zhlodal!

A jen leknín v důkaz plynul Po peřeji, že kdys žila, Že kdys ňadra sněhobílá Zdobil a že na vždy zhynul,

Vyhas žár, jenž prsa zdýmal, Přání hýčkal, tužby, snění – Viděl, cítil: Irmy není! Jen květ bledý v rukou třímal,

Líbal, k srdci tisk, by sirá Ňadra těšil, svíral v jetí A zas přál jim skameněti; Přál si, by bol, jenž prs svírá,

Život vyssál v jednom doušku Do poslední do krůpěje – Pak jen věděl, jak tůň zeje, Co dál bylo, v temnou roušku

Zahalila vlna času Zastřen obraz, v duši smazán Byl kus žití, po němž tázán Nenašel by ani vlasu,

Jímž by mohl spojiť příští Děje bludné – jak by zazdil Vchod, vše temné. Snad že brázdil Vesly poutanými klíští

Lodní lada vody rmutné, Až se břehům známým vrátil; Či, co proud byl vlnou schvátil, Na dně hledalo mu smutné

Oko a kdy přelud v hloubi Plyna lákal Vítka k sobě, Setkán z tahů ku podobě, Irmy vábně smavé, hrou by

Klamnou strh jej do prohlubně, Snad těm rysům pouvěřil, Snad že skokem povrch zčeřil, By ji pojal v náruč snubně,

Na člun vynes, ovil květy, Jimiž loďky dřeva šedá Předtím zdobil, jako věda, Že s ní pluje na zálety;

Snad tak bylo duši choré, Kdy člun přistál do zátoky, Kdy zpět pohléd na široký Rozliv vln, v němž jitra sporé

Kmity na den prohlédaly; Snad tak bylo – ale udať, Kdo ved člun, dul v plátna – chudáť K tomu paměť, kdy bol zkalí

Všecko klidné vzpomínání. Snad že víly ruka jemná Vítku byla v průvod v temná Mračna noci, bílou dlaní

Vlekouc ověnčenou přídu Z vlny hrobu v přístav známý; Snad skok jeho nad vlnami Zadržela, loktem klidu

Snad se dotkla jeho skráně A sny blahé, krásné vnesla V síně bolu a ten z křesla Povyvedla až ku bráně,

Za ním zamkla veřej zlatou A kdy on se vedrať snaží, U ní sedla věrnou stráží. Snad to pravda, – či se matou

Jen sny dochované z bájí Dávných do paměti prázné, By v ní spjaly doby hrázné, Přetržené věčnou tají?

Jak stez když se k řece svádí A proud pískem zanes stopy A rys vesel v tůň se topí, Kdy břeh druhý vyrost v mládí,

Že dál nelze oku hleděť, Těžko brodem stezky dojíť – Těžko úsměv Irmy spojiť S bludným štvaním, o němž věděť

Nechtěl Vítek, aniž snažil Se naň rozpomínať duchem. Nechtěl znáti, jak člun ruchem Přistál, že se rákos zvážil

Do vln pěnných, jimi skropil Žluté meče polámané; A než krůpěj z listů skane, Na skok odvážný se vzchopil

Vítek, kdy loď volnou byla, Ještě nepoutaná klečí, K břehu; – ba kdy prostor větší Hrozil, než se vzmachu síla

Zdála; bolem, touhou vzpružil Svaly mrštné ve skok smělý, Že se sražen otřás celý Člun a zpět plul, až se združil

Se šachoru řasou hustou, – A tou objat houpán chvíli, Stál tak němý – zasmušilý, Co již Vítek v duši pustou

Volá Irmu a sny o ní. A kdy ty se proudem vlní A duch kypě z nich se plní, Marně za nimi se honí,

Ducha marně jimi hněte, Marně jménem Irmu volá – Všude prázdno, mrtvo z pola, Jak by bloudil po zakleté

Půdě pohádek, kdy dobrý Stařeček se neobjeví, Ani mocná ruka děví, By jí sílen kácel obry,

Saně lité. Dravou saní Byl mu žal, jenž ňadro plenil, Že by z půle neocenil Jeho záhub, plenu, klání,

Hnusných vražd a spousty děsné. Hůř mu v nitru, než té zemi V níž sup vraždy perutěmi Ohnivými chýšky vesné

Zažeh, v popel zvrátil, v rumy Hradů báně, tvrdé klenby I žeň zlatých klasů, všem by Zjevno bylo, jak as umí

Soptiť, ničiť, vraždiť, jásať Nad oběťmi nevinnými, Chrliť zvůle záměr přímý. Tak bol umí srdce zdrásať,

Otráviť mu vroucí city Jedem lilku, hořkou žlučí Vzpomínek, jež sotva vzpučí V krásný kvítek porozvitý,

Již je vyrvať z ňader musí, Byť tam rostl vkořenělý, Byť on vážil život celý, Roztrhať jej káže v kusy

Sudba příkrá – ve prach hodiť, V pouti další pošlapati Vlastní nohou – nesměť lkáti, Chtíť jen, by se mohly zrodiť

Květy nové z mrtvé půdy, Žárem bolu v popel zpráhlé, Rozmetané v bouři náhlé, Kdy zrak vyhas a tak chudý,

Že mu rosy na bol není. A tak štván je Vítek hnětem Ztráty své i bolu vznětem Dál a dále bez umdlení.

Břehu vzdálen, od jezera Hájem prchá přes skaliska; Touží, hledá, volá, stýská, Klesá tam, kde ještě včera

Irmu měl, ji zdobil kvítím A s ní hrál a k němé mluvil, Ve vranný vlas vínek uvil Z myrty lesklé, tenkým sítím

Vázal pozdních květů růže; Šťasten byl, kdy na ni hleděl, Ač mu bylo, jak by věděl, Že mu více říc nemůže,

Než ten její úsměv ryzý; On však za to vše jí řekl Řečí, zrakem – k ní si klekl, Líbal na prsou lem řízy

Bílé, nezasteskl ani, V duchu chorém nebyl sirý, Měl ji ještě a pln víry Ve své blaho zíral na ni.

Ne tak dnes, kdy klesl na zem, Na mech ještě zohýbaný, Na dav květů rozmetaný Po něm – skles a divým rázem

Poslední se vzchopil mocí, V nový běh zas pohnal svaly, Jak by za ním vyrůstaly Příšery ze tmavé noci.

Prchal dál to sotva znaje, Kde cíl cesty, konec pouti, Kde dáť bolu zahynouti; Všude pusto, prázdno vlaje,

Odvšad žal mu duši střebe, Až pad k zemi – zemdlen, zmořen; Život za ním v trosky zbořen – Nezná bolu – nezná sebe.

V noc den zapad a z ní nový Den se zrodil mlhy sivé A než do hor zašel, dříve Úsměv přilét na tvář vdovy

Matky – Vítek procít ze sna Na výzvědy kolem zíral, Skráně přejel a pot stíral Z čela bledého, kdy těsná

Ňadra se mu bázní spjala. Nevěděl, zda sní či žije, K srdci sáh, to chvatem bije, Hleděl v síň a ta se zdála

Mu tak známou, tichou, klidnou Útulnou, jak děcku matčin Klín. Už vzpomínal si na čin Zašlý, na svou sudbu bídnou –

A kde teď byl, nechtěl hádať; Bylo mu tak volno, lehce, Jako touze, která nechce Toužiť dále, by si zadať

Nemusela svého štěstí. A že cítil na svém čele Jemnou tíží rozechvělé Ruky, dovolil jí nésti

Se mu po kadeři v týlo A i druhé přál, kdy chtěla, Klásti se na osamělá Jeho prsa, v nichž mu bilo

Srdce volněj pod tou tíží Ruky neznámé a tklivé, Cizí ruky, starostlivé, O níž ví, že neublíží,

Ani neukřiví vlasu, Aniž srdce bolem zhněte, Kdy v sluch došlo: „Můj Ty světe, Dítě mé, můj Vítku!“ hlasu

Známého zvuk plný péče, Zakalený steskem, jemuž Rovně najíť nikdo nemůž V lidském ňadru; kdy hrot meče

Svého zatkne v duši matky, Větším je, víc srdce zdere, Než by mohly boly steré Zhlodať jiných prsou hladký

Ovál. – Matka více trpí, Cítí hloub a trpčej snáší, Matce dítě nad vše dražší! A že na ni zraky chrpy

Tmavé obrátiť se snaží, Na vše matka zapomíná, Sebe nezná, má jen syna, Vroucí slzou blaha vlaží

Líce vrásek, k němu chýlí Rety zvadlé k políbení, Jež ne medem – srdcem cení A ne žárem – láskou zdílí.

V jeho zraku pohled topí, Jak by práhla v nitro vstoupiť, Z něho žaly poodkoupiť Ve hruď vlastní jejich kopí

Vpustiť. A kdy z jeho retu Vzdech se k sluchu vymkl maně, Bylo jí, jak kdyby v ráně Staré kvasil do zánětu

Nový bol. „Mé dítě zlaté!“ Řekla ona a žal nedal Mluviť dále, jen zrak hledal V duši věkem pozaváté

Květy, jež by mohla svíti Na věnec kol chmurných skrání Vítka, jimi pustou pláni, Ducha jeho oživiti

Novou setbou – a v tom skytla Se jí myšlénka tak plodná: Prošla ji až dolů do dna A i na dně leskem kmitla,

Hvězdou plála, prolétla ji Ducha křídlem až v tu hvězdnou Výši a s ní v hloubi bezdnou Zří, jak září a s tmou spájí

Zlatých paprsků své světlo. Uznala ji vhodnou býti, Důvěří v moc její, sytí Vítězstvím, jež v ní by vzkvétlo

Nad porážkou chmurné zbroje, Jež v šik stála pod řas stínem V modru oka hrozíc klínem Rozraziť ty světel voje.

„Poslyš, Vítku! – matka zajde V paměť pro pohádky tobě, Víš, tu hezkou, již jak robě Rád si slýchal – snad že najde

Duch v ní úlevy i hoře Tvé se v zapomnění střese. Víš, tu o Milušce, kde se Jasoň pustí k zlaté hoře.“

„Ne – té nechci! – On jí dostal, byli šťastni. Víš, tu jinou, Jak se svého štěstí minou, Jak on sám zde v pláči ostal;

Co s ní bylo, vše se tratí Paměti mé v mlhy husté.“ „O Hele chceš růžoústé Slyšet, Vítku, povídati?“

A že přikýv, matka začne. „Avšak vzpomínám si právě, Jak si k mé se tulil hlavě, Ještě dítě – kdy se z mračné

Páry mrtvá víla zvedla Nad vodou a k svému hochu Přišla vybělená v sochu, A tak k němu pousedla,

By mu žalovala na ty, Kdo jí život podkopali – A tak spolu dlouho lkali, Než noc hvězdné svlékla šaty,

Než den rozbřesk v první rdění. – Usmíváš se, Vítku, tomu, Jak si bál se víc než hromu Víly mrtvé v uděšení?

Tos byl dítě!“ „Pusť mě, máti, Mně tak teskno, úzko tady A tam volno! – Hleď, jak hrady Mračné slunce lemem zlatí!“

Řek a marná byla slova: „Zůstaň, synu!“ – Zved se k běhu, Až tam ku jezera břehu Dospěl – a že used, vdova

Matka nechtěla ho rušit V jeho klidném zadumání; Zašla v chýšku zvadlou dlaní Slzu setřít – bolesť hlušit.

A on seděl, – jak jsme zřeli – Toužil dlouho do hlubiny – A ta jest jen povrch líný, Mrtvý hrob a osamělý.

Irmy není! – jen sny o ní Draly se mu v chorou duši A že sny jen – prázdné, hlušší Květů jalových, z nich roní

Se mu slzy na líc chladnou, Kdy je vadnouť, hynouť vidí, Kdy sel tužby a co klidí, Plevy jsou jen sváté zrádnou

Sudbou v jeho ňadro trudné; Beznádějně planou touhy, Život za ním snů stín pouhý, Příští život – žití bludné!