Jak les náhle písní zmládne, Kdy se z jihu jaro vrací, V haluz stinnou tažní ptáci, Tak se nad vln proudy chladné
Z hlubin temných vynořily Víly tváří čarokrásných A po vlně zvuků jasných Písně jako dešť se lily:
Noci krásná! S nebe nám vítej, Hvězdy své vplítej Ve bujný vlas!
V lekníny hlavy Paprsků hravý Vylévej jas! Noci krásná!
Háji šumný! Na sinou tůni Větérkem vůni Líbeznou nes!
Krůpěje střásej, Na šíji nasej, Bělostnou dnes! Háji šumný!
Družky milé! V modravém toku Radostných skoků Reje zvuč ryk!
Veselé zpěvy Na rtech a( děvy Smíchem zní v dík! Družky milé!
„Ustaň, písni, v šumném plese! V proudy nořte sněhobílá Ňadra! – Aj, hle zabloudilá K nám se sestra vlnou nese;
Nám se vrací z dálné země!“ Písně stichly – čilé reje A po vlně v dál se chvěje: „Nám se vrací v náruč jemně!“
Kde kruh nebes v jemném šeru V jedno se hladinou splývá, Jak květ lilie se kývá; Blíž jak labuť na jezeru
A již v obzor výše vstoupá Z pola jasný, temný z pola Nad hladinu oblak z dola, Až se člunkem poblíž houpá.
V předu zúžen v zobák ptačí Nad peřej se zvedne náhle A zpět šíře boky táhlé Sivým proudem si je máčí.
Nad ním polokruh se klene Halen černé roušky řasou, Jež se zasmušilou krásou Sklání k vlně rozčeřené;
A po bocích jako hadem Květy ve věncích se táhnou: Tu se vztýčí a zas nahnou, A jen loďka vln se chladem
Kolébá tak zasmušile A tak volně, jak by stála, Jak by sen se splašiť bála, Děvě s tváře sněhobílé,
Krásně bledé – bledě krásné, Jak kdy luna z temna mraků Unylá se zjeví zraku, Než zas v černé chmury zhasne.
Bohatá jí kadeř splývá Čelo vroubíc přes labutí Šíj, na ňadrech bez pohnutí Dechem vánku se zachvívá:
Hned se dělí, zase splyne, Obejme šíj, zulíbá ji, Ňadra bílá něžně stají A kdy je se přikryť mine,
Halí roucho jemně tkané Nad rameny spjaté v řasy Irmu mrtvou – živé krásy, Krásy bolné, nevídané!
Jak kdy bludná hvězda bleskem Divukrásná náhle vzhoří, V dol se mihne, zhyne v moři, Za níž oko hledí steskem;
Jako růže kvítek smavý, Když se jarem porozvije, Vůní dýchá, rosu pije, Pohled sytě neunaví –
A přec zarosí to oko, Že i v kráse je tak kusý, Že tak krásen zhynouť musí – Ba to bodne ve hluboko.
A přec každým jarem zvednou Se zas květy a snad krasší, Jen ten člověk hrd se vznáší, A přec kvete jenom jednou.
Jednou bouře loď mu schvátí, Pohřbí věčně v okeánu, Krásu setře – setře hanu, Slávu u potomstva zvrátí,
Vlnou lidstva bol přehluší, A kdy smetla vše jich štěstí, Ni slz nedá ku bolesti. Taký obraz svírá duši,
To vše mluví pohled němý Na tvář upřen usmívavou, Na tu kadeř s vánky hravou; Tak zní bolně haluzemi
Píseň táhlá za večera Tak v noc černou úpí sova; Ba tím hledem beze slova Bolesť mluví tisícerá.
Větší bol, než říci mohou Slzou zarosené zraky: Neb to vše by řekly taky Slzou hořkou, slzou mnohou
Víc mluvící oči tyto, Němá ústa – ruka bílá Snad by také zalomila, Až by bylo nebi líto.
Než tak nedoví se ani O bolu tom vlna blízká, Jež o boky lodi plíská, Kdy se pohne veslo maní,
Které třímá poslední tu Službu konající ruka, Oběť truchlou – větší muka, Než to srdce schopno citu.
Jako had se vymkne svěží Z ruky, jež mu vůli dává, Tak to veslo ruka pravá Náhle pustí – a to leží
Kolebáno na hladině, Čeká, zda proň ruka sáhne – Marně čeká. On se nahne K mrtvé tváři milenčině,
Bledé jak sníh nově padlý Údolím se pustým stroucí, Jak květ lilje běloskvoucí, Než se k zemi skloní zvadlý;
Jako socha mramorová, V nižto dláto život vlévá; Odpočívá smavá děva, Jak by žíti chtěla znova,
Jak by chtěla oklamati Pohledem tím usmívavým Smrť chvátící spárem dravým, Jenž, co urve nenavrátí.
Velký ve svém žalu k smrti Hledí okem vyčítavým, Že, kdy bodne spárem dravým, Člověka hned nerozdrtí;
A zas jak by smířen v sobě Duchem u minulosť zajde, Tam se šťasten s Irmou najde, Jak jí zlíbal líce obě,
Až se rděly do červánku, Že, kdy slunce za les spělo, Irmě růží závidělo, Jak s ní chodil ku skřivánku
Naslouchat té jarní písni A kdy v srdci pozatoužil, Duši v duši její hroužil – Vše to osudové přísní
V jednom vzali pokynutí! A co zbylo – líbá bledý Zesnulé ret naposledy A v posledním obejmutí
Mrtvou Irmu vlnám svěří, Vlně rodné navracuje. Ta ji líbá, kolkol pluje, Proplétá se do kadeří;
Ruku pojme – v proud ji změní, Až, co vlna víc neznalá, Člověka že milovala, Věčně hyne – Irmy není!
Cookies on Poetry Cove