IRMA. (VIII.)

Kruhem stojí skály šedé, Věky do nich vrásky ryjí, Stříbrnou svou hlavou bijí Vlny v paty jejich snědé;

Tříští si své lebky chladné Na útesech ostré hrany A vlas bíle rozpletaný V kotoučích se k vlně ladné

Stáčí, jež vždy novou silou Vzpíná šíji neznavenou, Rozletá se bílou pěnou O tu skálu zasmušilou,

Jež z vln roste zvýši buku, Co se upjal k patě její, Vzdoruje s ní bouřné reji, Kol ní vine stinnou ruku,

Jak hoch k srdci dívku svoji, Na ni sklání hlavu šumnou, Když si vítr nerozumnou Po údolu vřavu strojí.

Dnes však v horách vítr schvátil Křídlo pružné a neb kdesi V neprostupné zbloudil lesy, Stezku do údolí ztratil.

Nepřišel tu klidnou plochu Letem perutí svých změřit, Jezera hlať rozkadeřit, Ani poškádlit ji trochu.

Stála tiše – němá stála, Jen kdy bolen ze hlubiny Vyšleh nad povrch se líný, V sterých kruzích pozahrála:

Každá krůpěj vzrůstá v kola, Každý kruh zas kruhem hyne A šíř rosta bez stop splyne, Temná hloub jen zeje zdola.

Oko umdlí, kdy v ni zírá, A že list se časem snáší S buku větve zlaté, plaší Poklid, jenž hruď tíhou svírá.

Sám buk zahledí se za ním, Když se pouští s ratolesti; Těžko říci, jaké věsti Přilétají k jeho skráním,

O čem šeptá list nažloutlý, Proč se haluz za ním kloní, Proč se třpytí rosy po ní – Vždyť jen lístek odpad outlý.

Stráň se táhle od hor zvedá, S nebem splývá v temném boru A níž sejdouc na prostoru Rozchází se, stezka šedá

Hadem proplétá se po ní, Uhne trsu ostrých skalin A pod hrozny černých malin Podjede, jak na komoni

Jezdce chochol z přilby vlavý A dál opěť rovná níti, Již vetkává v pestrém kvítí Ruky dovedné prst hravý,

Třepí se na vlákna tenká, Až se v trávu vrostlá ztrácí. Zpět se píseň naše vrací, K zašlým letí snům myšlénka.

V boru vonném, jeho šerem Odvěkým šat bílý míhá, Noha volně nohu stihá Ku pěšině míříc směrem,

Poslední až haluz pružná Poodskočí z táhlých hranic, Slunci nad západem bráníc Pohleděť, čí ňadra tužná

Práhnou spatřiť, jak umírá, Jak se k smrti v zlato strojí, Rubínem rdí, kadeř svoji Poroztřásá v moře širá,

Pochodně z hor zapaluje, V příkrov skvostný mračna vroubí, Rosu v démanty, smrť svou by Skrášlilo, v hlať přibrušuje.

Ne to oko touhy prázdné, Ne ta ňadra bez želání Vyšla spatřit, jak se sklání Slunce zhynouť – krok v před vázne,

Z nádhery té použásá; Snad i ruměn tká se v líci, Jak by chtěl či měl si říci: Ještě nezhynula krása,

Ještě plane, ještě hoří, Ještě kouzlí, ještě vábí, Ještě blaží, láká, aby Věřil duch, kdy vše se zboří;

Vše kdy mlčí, čím se vzchopí Bolestí duch udolaný, Čím se žene jelen štvaný, Kdy se smečka psů naň sopí;

Vše kdy mlčí – vše kdy zticha, V čem děs smrti pousíná Úsměvem v pouť k sobě kyna, Jak ret dívky na ženicha,

Jak dech jara na sníh bílý Sněženkou se pozasměje, Jak v keř stehlík píseň leje, Než se křídlo v jih mu schýlí;

Umlklo, čím život hyna Zas se může upjať k žití, Nejhorší se kletbou sytí Hru(, kdy vlastní tíží vina.

Vina ta, ta vina vlastní, Nikým ještě nezhlušená, Ničím k spánku nezmámená, Nikdy němá – vždy jen dásní

Ostrou, zubem dravým hlodá, V nitru pálí – k šílenosti Vleče oběť – nikdy dosti, Stále štve a drásá, bodá;

Vysmívá se slze v oku, Úšklebek dá prosbě snažné, K útěše má slovo vlažné, Zmíjí upíná se k boku

Jedem trávíc radosť dříve, Než jde s citem v duši zvonit, Než smí zrak se slzou ronit Krví podleje mu tklivé

Bělmo. Běda! vlastní vina! U prsu to dítě lačné, Ssať-li jednou z blaha začne, Věčně ssaje. – Tak i Mína.

Vinou vlastní hnána z domu Neví, čím by ukojila Rozbouřená ňadra bílá, Bolesť v nich – ba nemá komu

Svěřiť, vinu vyzpovídať, Pokání vzíť na očistu; Marně hledať – toužiť k místu, Kde by mohla pokoj si dáť,

Zvednouť ruce ku modlitbě. Modlila se k nebi před tím; Ale jak by bůh byl kletím Žehnal hruď, té její litbě

Vypad pohár, sotva vznešen, Rozbit v kusy, rozmetaný A kam kročí, ostrohranný Zpomínek hrot bezútěšen

Bodá v duši každou chvíli; Zvuky skřivana v té výši Krvavě se v srdce píší, Nejsou tím, čím druhdy byly,

Ani květ ten zvonkovitý Nezvoní, jak jindy zvonil, Kdy se nad ním modřík honil, Či ten chrostek v kalich skrytý

Rozhoupal mu srdce žluté; V obžalobu tráva pučí, Kdy jí zvedá vánek ručí Kmínky nohou ušlápnuté;

Lukem slunce je a šípy Z paprsků si brousí k ráně, Každý raní, nikdy planě Nejde mimo; i ten lípy

Stín, v němž lelek pousedne Chladiť peruť unavenou, Listem každým jest jí fenou, Roste v příšery, že ze dne

Jasu vanou noční děsy, Usedají v zlatém vlase, Opakují zas a zase: „Tvá je vina!“ – Marně chce si

Zašlé blaho volať v stíny, Kde tak šťastnou byla jindá; Vše, co z minulosti vyndá, Nechce zvážiť její viny.

I ten vítr od jezera, Jenž jí horké líbal líce, Kdy ta loďka holubice Ještě v dáli dlela šerá;

On už šplouchavého vesla Tepy nosil k duši její, Plachty houpal na peřeji, Až se blíž a blíže nesla

Touha její i cíl touhy, Až jí ruka stiskla ruku, Ke rtu ret se beze zvuku Štěstím spínal – přelud pouhý! –

Sotva paměť k tomu stačí, Že tak kdysi bylo, a byť Někdy bylo, sladko zabýť Blaha, jež se zvrhlo k pláči,

K němuž v oku rosy není, Jíž by prsou žár se hasil; Kdo sel vinu, plevel nasil Bujnící vždy nad osení.

Urván byl jí život šťastný, Proudem hnán a stržen vírem, Neměla v svém světě širém K naději ni paprsk jasný,

Jímž by zhřála, co jí schladlo. Tolik zrak as mluví němý Dlaní stíněn, upjat k zemi, Kdy mu slunce nachem vpadlo

V modro jeho bolem kalné Barvíc bledé tváře obě, Jimž byl stín víc ku ozdobě, Nežli stínem. V stráni skalné

Kvete sama rovná růži Krásou vonné v pozdním letě, Rovná sudbou ku planetě, Jež se zlato v sluncích dluží,

A kdy blednou – hasne s nimi, S nebe padá jak květ lilje, V diadému vodních vil je Hvězdou zas a kouzly zlými

K sobě láká na záhubu; Rovná růži už jen bledé – Bílé jen, kdy růměn svede Slunce zašlé v horstva srubu.

V mramor bílý ustrnulá Ne tak rouchem – více pletí, Jíž by luna záviděti Mohla, kdyby ona plula

Nebes dráhou – jest jen květem Agatu, kdy stichne vání Větru, – mrazem jest, jenž hrání Se na olše holým snětem.

Byla mráz a květem byla, Květem jest a mramor není! – Buď že nová v srdci chtění Ku činu se porozvila,

Buď že prolomil duch své sny Vraceje se sobě – tělu, Či snad touhou na úbělu Ňader dmul se šat jí těsný.

Chvatným krokem po pěšině Spěchá dolů, nedbá ani, Jestli kámen kroku brání, Neuhne se ostružině,

Jež ji za šat trhá, chytá, Na krev bodá nožku bílou, Když se oděv běhu silou V jedno s trny malin splítá;

Trny jsou spíš ostruhami, Jež v běh pění boky oře, Bezdechý kdy po prostoře S jezdcem letí v kraj neznámý.

Nedbá, kroku nezastaví, Jak by cíl byl nedaleký Krásy pln a krášlen vděky, Drahý tak i vábně smavý. –

Cíl ten její! Zda to pravda, Možno-li jen mysleť, že by Nebyl čist a hoden v nebi Zrozen býť? – Sám bůh naň zavdá

Svatosť svou a neprohraje Odvážné, tak vážné sázky; Kdo jen jednou záchvěj lásky V srdci poznal – i kdy laje

Proklíná a ze rtů spílá, Žehná srdcem každé kletí, Sebe dal by ku oběti, Smrť by vítanou mu byla

Z ruky vzatá milované. – Nelze mysleť, že by z čela Toho zroditi se chtěla Vražda, že ta slza kane

Z nedožitého jí žití, Úsměv odívá se smutkem, Že co bylo, není skutkem, A co jest, že bolem býti

Musí. Nikdo neuvěří, Že, kdy stanula jí noha, Krok jen váhá, – jíti moha V záhubu. – Po zlatém keři

Ruku vztáhla pro plod rudý, Rubín růže lístků pěti, Jenž smí prst jí skrváceti, Zdobiť hruď a k němu sudý

V ňadra zatkne a na jiný Zrak už hledí a než vzhlédne – Čin i touha v době jedné Ruku napne – a šat Míny

Letem mihne. –