IRMA. (VII.)

Ptákem jen to jaro bylo, Co přiletí plachým křídlem, V náruč keř je přijme sídlem A vším hostí, co mu milo;

Jemu pozve z poupat kvítka, Za píseň mu vůní platí, Sen mu střeží jako máti Nad kolébkou úsměv dítka.

Ptákem jest to léto za ním, Co tak kradmo přišlo v keře, V nového že sotva věře Hostě přijímá hloh ptaním,

Kvěť mu pozdní najde v stínu, Častí léto plodem rudým A že cítí se tak chudým, Zlatem hýřiť chce, kdy z klínu

Hosta pouští v kraje cizí: Za ním upne pohled dlouhý Jednak bolu, jednak touhy, Jak kdy v posled zrakům mizí

Věž i kříž ten černý na ní; A kdy chodec nazpět zhledá, Kříž ten výš a výš se zvedá, Vidí věž a jak po pláni

Chatky rostou v zeleň stromů, Stezku, jak se v údol stáčí – Maně po ní noha kráčí, A přec vzdaluje se domu

Milému. – Tak do údolu K jezeru dech zašel letní A hned k němu známí četní Znali se a k nim on spolu.

Mládež lesa po všem ptá se, Usmál tomu dub se starý A své čelo z ranní páry K slunci zved a po trav řase

V mech se svezla krůpěj rosy, Z kapradí do nekonečna Krovka vzlétla sedmitečná, Vzduchem křídlo zlaté vosy

Zašumělo nad květ pcháče, Nad vlnou rej vedlo hravý Sivé šídlo, div neznaví Vesel peřných v proud je máče

Vesny pták, jenž peruť zpozdil, Paprsk zlatý v tůni padlý Mřenky přived ku zábradlí Vln, v nichž kmitných dráh se rozdíl

V jedno pojil kruhy kresle; Leknín v nich si listy houpal, Třtiny květ se zlomen koupal I bok loďky letnoveslé,

Již ku štíhlé olše kmenu Poutá vrby pevná uzda, Jako kdy se jezdci uzdá Upnouť oře bujnou pěnu,

Jež ho pudí v letné běhy; Tak té loďky vlnobrázdné Pnuly vazbu boky prázdné, Jak by jim ty známé břehy

Sevšedněly v stálém vidu, Jak by zatoužili v dáli Veslem letě( – šumné skály Za líné ty vlny klidu

Změniť – za mračná tam jedlí Čela dáti úsměv břízy, Za kraj vlastní vzíť zem cizí. A z hor ruměny dne bledly.

Zda sám anděl zazlil zemi, Či to země chladla v lásce? Či bůh propad světem v sázce, Nejkrasším že mezi všemi

Díly, jež mu dech duch tvůrčí? – A to bílé Irmy čelo Jasno tak a přec tak tmělo, Sobě tajem a hned určí,

Co se vplétá pod vlas tmavý. – S Vítkem jde – to laňka přímá, S Vítkem jde – dum mnoho třímá, Na prsou skráň a krok staví

A krok nemá stopy v prsti, Jež pod slunce žárem stvrdla, Duše hledá slovo z hrdla, Úsměv má a štěstí hrsti

Za odpověď na otázku, Již tká sama v pohled němý; Rosu květů stírá lemy Šatů svých, ze suchých klásků

Trav si na dlaň drhne plevy, A ty vítr k zemi snáší, Z výslunných se květů plaší Střeček bzučný, vlas-li děví

Přelétne mu křídlo stínem. Vítek jde a nezná říci, Co zapadlo v duši snící, Co v ní rostlo chtíc býť činem,

Chvěl se svěřiť – a hned jinou Nic si upne: v sobě hádá, Co as Irma v duši střádá, Že tak němou, že tak stinnou,

Že i úsměvem tak vážná; A kdy zašel v sebe ptaním, Nevědoma zas ho pláním Navracela péče snažná.

Ba tak odvšad k němu šero Tlačilo se pode skráně, Že, ač pozval, nepozvaně Teď mu oko na jezero

Zašlo. – To v šíř rostlo, v dáli Stříbrolesklé vlny pnulo, Tamo k nebi modrem lnulo, Tamo staví siné skály.

Tu se bezděk kroky oba Zastavily. Snad že u nich Jezero se ve svých tůních Chvělo, snad té vlny zdoba

Vypnula se zlatou hrází; Či to paprsků hra luzná Vírem roste, v němž se uzná Zrak uchvácen; či že vchází

Obraz zašlý do paměti, Ve hruď chvění, tužby nové; Či to v duši jara snové V návrat bílým čelem letí? –

Sny se jara nevracely, V ňadra touha – obraz zašlý A čím peřej vln se krášlí, Neschvácen krok v paprsk skvělý;

Ni ten pohled do hlubiny Nevzrost bázní. – Irmě chvatem Přelét zrak po proudu zlatém, Dolét sosen, v hor dech siný,

V blankyt až a zpět od chlumu Skal se pouštěl lovcem bludným, Jemuž mih se rohem svůdným Kamzík z alpy sněžné. Z tlumu

Hor se obraz šerý rodil, Zrak jej sňal a v pouti zpětné Kreslil kořisti své četné Rysy, až se skutkem odil

I ten úsměv nastíněný; V něm se sešly, v něm se k blahu Zachvěla hruď, jak kdy k prahu Předků svých, na srdce ženy

Křižák skles. – Tak šťastni plně, Že zas práhli sebe ztratiť, By se mohli sobě vrátiť A zrak toužil, by po vlně

Peruť člunu v dál se nesla A s ní on a touha její – Zmizeť v mih a do krůpějí, Jak zpět čeří vlnu vesla.

Svahem břehu stezka vede, Sotva dvěma stačí k chodu, Kol ní brslen rudých plodů Hoří, přes ni vlákno šedé

Pavouk před, k ní hrdlo zvedá Loďka; ne víc houžev tuhá Poutá ji, ne vlny duha, Ni dech větru v plachtu sedá,

Aniž rákosu dav vězní; Ramen úběl – pouto něžné, Pevná vazba – ruce sněžné, Objatá skráň – kadeř přes ni

Proudem splývá, jak keř chmele Z větví habru – teď se pustí A zas jak by měli srůsti, V políbení splynou vřelé –

V poslední! – a ještě jednou Obejmou se ramen vztahem, Polo bázní, polo blahem, V růži vzplanou – v jasmín blednou,

K úsměvu se rety sepnou Jak by šeptly požehnáním, Jak by létly ještě ptaním: Kdy se vrátí s vlnotepnou

Lodí víc už nepoutanou Ruky ždmutím, retů stiskem, Úsměvem, by oře tryskem Nepádila půdou klanou;

Již se vítr věsí v plátna, Protřásá jim šedé řasy, Jako víla zlaté vlasy Vlnu češou vesla matná;

Neb jich k ráně nepnou svaly, Ani oko ostražité, To tkví ještě touhou syté, Kdy již ve mhu se mu halí

Irma všecka – její zraky Marně strou se člunek staviť, Marně chtí mu křídlo znaviť, Jež ho vznáší mrakem v mraky.

Nad vln lazurem v dál pluje, Brzo k nebi, brzo k zemi, Jak čáp bílý perutěmi Hladiny hruď poceluje,

A zas orlem k slunci touží; Zrak jej strhne k vlně siné, V ní se houpá, sotva plyne, Víc a víc se níží, ouží,

Holubičí křídla skládá, Na květ lilje jedva stačí A i ten se v modro máčí, V jediný jen bod se spřádá –

A v něm štěstí, blaho celé Bázní střežené a touhou, Oddálené poutí dlouhou Zraku duše – osamělé.