IRMA. (VI. Prozpěv.)

O, lásko, lásko, dítě boží! Ty roso padlá v sirou zem, O, lásko, v lidu sirotkem! Kdy v cestu ostré roste hloží,

Skal útesy a proudy divé, Zlob lidských kruté nástrahy – Ty něhou shlédneš na vrahy, Na trnech pukneš v růže snivé,

Skal vrásky jemně mechem zhladíš, Stín olší skleneš chladivý Těm bujným proudům na hřívy, Jim v boky pomněnky květ vsadíš.

Tvá myšlenka se větru váním V háj nese, zalká v temný bor, Tu rozleje se v rozhovor A v květy padne zulíbáním

A rosu štěstí v kalich střese, Hruď ptáčete se rozvlní A píseň, jež keř naplní, To láska je, co v hravém plese

I v dumném tonu listem chvěje. O, lásko, lásko odvěká, V to pozvi srdce člověka, Co světem táhne bez naděje,

Co zlobou štváno v nástrah sítě, V něž ostří dýky zbrousil vrah – Ty vzhlédni – zloba klesne v prach, Zář blaha vzplane na usvítě!

O, lásko, lásko – boha dítě! Stínem dlouhým padly k zemi Vrcholy hor zlatohlavé A ty jejich sosny tmavé

Do vln sáhly haluzemi, Do vln hladkých, jak to nebe, Po němž číše rozlila se Perel zlatých – v divů kráse

Chtěl den sklamať noc i sebe; Skvosty hýře posledními Hýřil v nebi, v horách spolu, V rudých vlnách, po údolu

A kdy hasly – has on s nimi. Hasly ve vlnách a v háji Na nejvyšším kmeni sedly, V políbení listu bledly

A po horách jako bájí Táhly se do temných sosen, Hynuly v nich v pousmání, V nich den do snů kladl skráni,

Z nich se rodil večer zrosen. Večer krásný, krásou vonný Jak den sedmý, v němž duch Páně K žehnání zved tvůrčí dlaně

Souhlase, že bezúhonný; Večer krásný jak dech jitra Poslední před lidstva pádem, Než bůh hněv svůj v nebi mladém

Mračnem vrh ze svého nitra. Šero svaté – večer krásný, Krásný večer v svaté šero Táh se klidně nad jezero,

Stínem vroubil okraj řasný Rákos úzký, šepotavý, Jako oko temná brva, v němž se rodí slza prvá,

Než v pláč pukne usedavý – Chvěl se tak – v ty šepty hravé Vpadly šumem olše vážné A buk starý rámě strážné

Nad osiky rozpjal smavé. Každý list měl šumy jiné, Větev každá jinou zvěsti A co listů v ratolesti,

Každým jiná, nová plyne; Záchvěj každý cosi tlumí, Každou větví písně hrají, Tká si každý strom svou báji

A les celý z jedné dumy, Dumy divné – sotva k víře – Hravá večer v háj se vetká A než s červánkem se setká,

Rosou padá na vějíře Kapradě a mechu stonky. I to poupě něžně prosté, Co v květ bílý lunou roste,

Rosnou perlou nicí zvonky Houpá. – Divné lesa dumy! Sotva k víře, co vše jarní Večer snese, hostí, marní.

Blažen, kdo mu porozumí Srdcem vroucím, děcka duchem, Kdo se lesa bájím zbíží; Ty jej schvátí, ňader tíži

Sejmou a v tom oku suchém Rosa pryskne na úlevu. – – – Tak i s Vítkem. – V les kdy zašel, Zas se zdálo, jak by snášel

Každý keř mu po úsměvu. Odvrátil se. Mračným čelem Zapad v hloubi vzpomínání A list jilmy bez optání

Níž se shoupna v letu smělém Skropí tvář i tmavé řasy, A zpod víčka modré zraky – Div! – snad rosou padlou taky –

Zvlhnou. – K svému právu hlásí Se ta krůpěj rovná cenou Té, s níž člověk vyštván z nebe, Té, v níž anděl zapřev sebe

Zplakal první nade ženou. Tak byl les mu šumem vesel A v čem se mu zpronevěřil, K vlně zbloudil, by jí svěřil,

Kdy již pozdní večer vesel Letných skolébal v sen tony; Zahleděl se v její chladno, V dáli šerou – a zas na dno

Duší zapad, jak by stony Ňader vlastních – svůj věk zašlý V něm chtěl složiť v zapomnění. Tak se život lidský cení,

Kdy mu vzato, co jej krášlí; Aspoň moci vztýčiť hrázi Nazpět zraku neprostupnou; Však než se zas nové upnou

Touhy, již je v propasť srazí, Smete osud – rozum chladný. – – A co složiť? – Neznal ani, Ba v té duši jedva ptaní

Prodralo se v rozhled vládný. Neurčitosť – příbuzenství Cítil k vlně bezetvarné; Ptáť se dál – to dílo marné,

Ni to nevzal z člověčenství, By se ptal bez odpovědí. Sotva chopil vlákno jedné, V roji myšlenek mu zbledne,

Nové upne, za ním hledí – Přetrženo – zas je spojí, Na tom utkví milým hledem, To mu duše celé středem

A než domyslí – sám stojí: Pusto v duši, prázdno zcela, Jak svět v mlze podjesenní, Než se protká září denní –

Tak mu máj byl jeseň tmělá. Ne tak Irmě. – Co vše znala, Vlny hru – ten svět svůj dříve, – Zapomněla v duši snivé,

Kdy ji země v náruč vzala, Jako matka k ňadrům robě V každém květu plnou číši, V každém keři sebe slyší

A zas jiné ve podobě A vždy v nové, steré zdobě; Ssaje krásu plným retem A že skleslý – nade květem

Sklene stínem čelo sobě; Vzpřímí květ a blahem vzplane, Bílá hruď se dechem tají, Kdy v tu duši z řasných májí

Vánek sypal jemně tkané Z hloubi tony pěvce krále, Co v nich četla vysloveno, Necenilo žádné jméno,

Tak jí byly neskonalé. Tak jak mluva z jiných světů, Jak báj věků, lidstva snění, První hvězdy v nebi chvění,

Zážeh jitra – západ v znětu. Poslouchala zas a zase, četla dál a duše její vše zas našla líbezněji;

Ba již v jedno srostlou zdá se Z plna tak, že čas se znavil, Že ten půvab kol rtů vitý Zdá se víc býť v mramor rytý

Než v pleť dechu – pozastavil, Sám se čas v té táhlé písni A co zmeškal, letem blesku V nedohlednou dal se stezku,

Kdy ton dozněl v ňader tísni. A kdy dozněl – nepostihla, A že dozněl – nevěřila; Tak se v písně zvuky slila,

Že jí bylo, jak by mihla Před zrakem jí hvězda jasná, Jasná tak, že schvátí oko, Tak jí každý ve hluboko

Zapad ton – a sama šťastná Štěstím vzatým, větve plny Písní měla, kdy již byly Dávno s noci tmou se slily

Rozčeřené jejich vlny. A kdy píseň dovyzněla I z té duše v hrudi bílé, Vracela jí příští chvíle,

Že tak v srdci osamělá. Vraťme se zas k době oné, V níž se snesl večer k zemi, V níž jí zlíbal úst svých lemy

Krásy ruměn, dechy vonné. S ním zas přišla jako maně Irma také – přišla snivá Jak sám večer, co v háj splývá,

Přišla stepilá jak laně, Jíž stín buků ňadra úží, Jíž ret luna stříbrem máčí, Přišla jako peruť ptačí. –

Přišla Irma, dech by růží Ssála v prsa roztoužená? Či se v písni najíť chtěla, V té, jež v keř se rozechvěla?

Či snad olše zamyšlená Unesla ji do svých bájí? Či to odlesk hvězdy zlaté Sám ji pozval v kraje svaté? –

To vše mluví, to zas tají, Zrozená tak na otázku Odpověď se tráví sama, Tak se duše v sobě klamá,

Když i sebe dává v sázku. Ptáčeti tak, na svobodu Kdy je ruka maně pustí, Zdá se, jak by mělo srůsti

S každým keřem v dávnou shodu, S každým listem, rosou jeho, S každým květem v jeho dechu A kdy v hnízdečko své z mechu

Zbloudí, našlo blaha všeho Bohatěj než rozmach touhy; Tak je plavci v divém moři, V noc-li temnou maják vzhoří,

Kdy zžeh hvězdy hledá pouhý; Tak je srdci, kdy prsť svatou Zas smí zlíbať retem žhoucím, Tak je v srdci ňadra dmoucím,

Kdy mu volno touhu vzňatou Přelít skutkem v rysy její. – Tak je Irmě, jejímž nitrem Jak by den se rozlil jitrem.

Ňadra ta se pozachvějí Jak květ lilje nově puklý, Kdy veň krůpěj zlatá skane, Jak kdy v keř se růže plané

Slavík pozve – tak se shlukly Čela dumy rozptýlené, V jeden bod se slily ryzý, Byl tak známý, byl tak cizí,

Blízek byl a oddálené Zas se stopy v šeru tratí – A kde zašel, za ním spěje, Nad vzešlým se pozachvěje

A kdy zapad, nechce znáti. Teď si tahy v obraz kreslí, Zřejmé víc a jak by k řeči, Stín jim setře – jemnou péčí

Čelo zhladí – naň vlas skleslý Prstem hravě pourovná, Oka zžeh v ty tmavé řasy, V ně se touha sladká hlásí

A že skutkem – nevyslovná. Sama sobě sotva věří, Že snad skutkem, po čem práhla, Že, co duší neobsáhla,

Má a duší vlastní měří; Že smí nazvať vlastním statkem, Co jen v touze, ve snech zřela, Že ta skráň tak zasmušela

K ní se sklání v blahu sladkém. Neví, co čte v modru oka, Však co čte, to blahem dýše, Ne tak lidsky – bohem spíše,

ne jak jasmín u potoka, Spíš jak leknín sněhobílý, Ze dna co vzkvet nad vlnami, Cítí, že tep ňader samý,

Jak by rozvil v každé chvíli, Cítí, že co nitrem zmítá, Tak s ní z dávna srostlo cele, Že, byť v paměť sáhla směle,

Počátku se nedočítá; A v ten život sotva zašlý Nechce věřiť, že kdy znala A kdy naň se pozeptala,

Život byl jí, co se našli – A tak krásný v nedohledno A tak plný v každém hnutí A zas jak by k obejmutí

Život celý splýval v jedno. – Tak se našli v první zření, Jak by z dávna sebe znali A když pak se rozestáli,

K sobě práhli v sladkém chvění. Irmě nebyl život více, V čem nezřela Vítka spolu, Svět byl pustý, po údolu

Bloudila jak holubice Sirá, když jí druha schvátil Od hor černých sokol dravý; Duch sám myšlenkou se znaví,

Rys-li Vítka z ní se ztratil; Květ víc nepách sladkým dechem A les oněm v hravém šumu, Až zas duše zašlou dumu

Celou duší jala spěchem A v ní Vítka opět měla A s ním štěstí život zase. – A sám Vítek sotva zná se,

Sotva zná, že vrásky z čela Vybledly mu a v té hrudi Že se opět život hlásí, Že mu pučí v nové klasy,

V květy puká, že se budí Novým jitrem den mu zhaslý. Nevěřil v to. – Štěstí robě Zapřel vlastní ve útrobě,

Myšlenky mu použasly, Kdy se vymkly z vazeb strastí, – Zpět je volal, chápal, vázal, Body světlé – ty v nich smazal

A než zhasil – cítil krásti Znova myšlenky se jasné A tak mocně, že kdy na ně Ruce vztáh, jen prázdné dlaně

Sevřel v pěsť – a v pouti krásné Za nimi se sobě zcela Zcizil, že bol, jímž prv vládl, Irmě k nohám bezděk padl

A ji samu rozechvělá Náruč jala v sladkém blahu, Jak by v sebe přelít práhnul, Čeho duši neobsáhnul –

Jak by obsáh v ramen vztahu S bílou šíjí celou duši, Vše ty touhy – jejich cíle, Každý tep v té hrudi bílé,

Než jej příští v sobě zruší; Každý dech, jenž z vazby retů Vymk se ptákem na svobodu, Na rtu Vítka v letném chodu

Druha najde a jak z květů Dvou se vůně jedním pachem Šíří po růžovém keři, Tak se oba sobě svěří,

K zlatým hvězdám letí vzmachem. A za dechem touha sladká Po rubínu rtů se sveze, Jako zlatý brouček s meze,

Jako rosa do poupátka, Jako slza z řasy plavé, Tak se spustí a na tváři Ruměnnou zaplane září,

Jako den kdy noci tmavé Vlíbá jitra pousmání. – Vlasy temné – Irmy čelo, Ramen bílých bílé tělo,

Líbá Vítek hladkou skráni, Jež se listem jívy třese, K hrudi kyprých ňader vlny Dmou se, pohár perel plný

Pije ret se na rtu věse, Jak by duši z nitra těsna Vlíbať měl v rty korálové; Tak, kdy v květy jalapové

Rozvije se pozdní vesna, Lyšaj se na kvítek rosný Pozavěsí v noci lunné, Tak na čelo skály runné

Upíná se život sosny, Tak se hnízdem pod krov nízký Upne ptáček i v alp výši, Orel znaven křídlo tiší,

Tak na prsu děcka pysky Život ssají. – Pod brv krajem – Neví ani, jak to zváti – Zrak se nevýslovnou schvátí

Touhou, jak by kynul rájem Pohled ten pod řasou tmavou, Jak by zval ho v světy jiné – A jde za ním, že tak kyne,

Věří v ráj a myslí smavou Obraz čte o zašlém věku, O ráji, jenž ze bran oka Otevřel se do hluboka,

O božstvu, co ku člověku Řečí lásky promluvilo, O věčnosti nedohledné, Že se slila v chvílce jedné.

Vše to, co kdy v písni žilo, Lidstva hruď co dmulo slastí, Čím se člověk božstvu zblížil, Bůh v čem k člověku se snížil,

Vidí v stínu řas se klásti; I ten úděl lidstva bídný, Jenž mu maně oblét skráně, Smrti hruď by podal k ráně –

V sobě šťastný – v tváři klidný. Však že zrak mu skutečnosti Znikna zbloudil na obraze, K ní se vrací, v její hráze

Touhu, duši celou vhostí; A z té duše ne víc svojí Na ret zvuk se sladký hlásí: „Miluji Tě“ – mocen spásy

A pln bázně, jak by k boji Vyzván byl jím v sobě samém, A než dozněl na rtu chvěním, Odpověď vzal políbením:

„Miluji Tě“ – že vše klamem Bylo, co se na rtu chvělo, Klamem bylo hvězdy světlo, Jež se v závoj noci pletlo,

Paprsků to lunné bělo, Co na vlnách selo květy, Klamem bylo od hor vání Sosnám plašíc sen ze skrání,

I ten luh, jenž květem setý Kalich vonný k hvězdám zvedal; Klam byl, co se rosou lesklo, Co se mihlo s výše ve sklo

Temných vln, co písní hledal Ptáčete ret pounylý; Bylo klamem, co se v hlavě Dívčí vloudilo snem právě,

I co kmetu pod vlas bílý Přinesla noc pozdní bděním – Jen ta ústa, kadeř, zraky Pravda jsou a krása taky,

Žitím spolu – spolu sněním!