IRMA. (V.)

Složen na klín k bolu více Odpočíval matce Vítek Poďtatý jak kosou kvítek, Jichž máj rodí na tisíce;

Víc dech smrti barvil čelo Než ta naděj v žití nové, Zsinalí se tiskli rtové, Marně políbení chtělo

V tuhé údy život vlíti; I ta slza, kdy dopadne, V rysech chladných sama chladne. Není člověk, kdy se zřítí,

By zas sebe vztýčil z rumu, Není smrť, kdy jednou bodla Střelou jistou; myslí podlá, Chatrná tak ve svém umu,

Aby vrátila, co smetla; Marně plamen v ňadra volá, V černý dým jen hoří smola Nad mrtvolou beze světla.

Než to oko v stínu řasy Nebyl kmit, jenž dohasíná Věčným snům se v náruč vina, Byl to zásvit, jenž se hlásí

šerý sic – přec věštec růží, Jimiž slunce v příchod mrhá, Hájům sype, do vln vrhá, Jimiž den se s nocí druží.

A den vstával od hor bílý, Stráně objal, v údol kráčel, Zášer noci květy máčel, Jež sen vonný nedosnily.

Ruměn tkal se v nebe jemně Vlíbav se jak úsměv božský Děsným mrakům v šedé trosky, Zarděla se od hor země

Jak líc prvně políbená Jinocha rtem v jaru lásky, Ruměn zbarvil skalám vrásky, Zbarvila se bezesenná

matčina skráň v bolné tuše, I to chladně bílé čelo Životem se pozardělo, Jak by vracela se duše,

Jak by chtěla spatřiť dříve První jitro krásna máje A co z dávna nesou báje, Jak by práhlo oko chtivé

Přelétnouť a duší ssáti Hájů dechy, ptáčat zpěvy, Dříve než se první zjeví Paprsk slunce v siné trati.

Aby vzhlédla podkasanou Dívku, jak se rosou brodí; Tu jak za sebe žal hodí A v před letí srnou štvanou,

Již stín vlastní v běhy pudí; Ta zas v zrcadlo vln hledí, Jak by čtla v něm odpovědi Sladkých tužeb v mladé hrudi.

Jak by znáť zas duše chtěla, Co tak plaše listem šepce Zmládlých buků v staré lebce, Proč si vrásky ryjou v čela

Smutné jedle. – Padla máje Bělokorá – sestry její Nad padlou se pozachvějí A kdy ona v okno vlaje,

Vítězná jak lásky palma, Podar ceny nehynoucí, Že tak prostá a tak vroucí, Celý les tu pro ni žal má,

Mluvě cosi o neštěstí; Než však zhyne příští doby, Hocha svého přiozdobí Dívka její ratolestí.

Zážeh rudý nad vlnami V polokruh se rozlil právě, Nebe, země v zlatém hávě Rozdech růží – démant samý

Vpleten lesu do kadeří, Nad vln klidem v husté řasy Rákos perly zaplétá si A tam v stálosť že nevěří,

V zlatý kalich rubín lesklý stulík skrývá – i ty věrné Žalu vrby ve nádherné Slze dnes si pozasteskly.

Vše tak zdobné, jedním skvostem Dechem prodchlé jaré síly, Jak by těm, kdo žití zbyli, Novým klenulo se mostem.

A on v náruč složen matky V odpověď měl jen zrak němý; Snad že mu v ty čela lemy Právě usedal sen sladký,

Snad že snil, kde v štěstí stanul, než zřel svět svůj v niveč padlý, Snad že v duši touhy mládly, By v nich zase v blaho vzplanul,

Snad že rozdech květy krasší Růží těch, v nichž den se rodil, Snad mu dal sen skvělý podíl, Že se orlem skalním vznáší,

V slunce hledě zpět mu metá Střely žhavé zrakem smělým, Sám zde tvorem osamělým Zhrdá zemí, jež mu kletá

Z hledu mizí v hustá mračna; Zří se velkým v prostřed světů – Ana peruť vzpjatá k letu Klesne k zemi – k výši lačná, –

Jak běláska křídlo smáčí Krůpěj deště a on zpilý V trávu padna na květ bílý Smrtí mře života sladší.

Zemi vrácen, vrácen tělu Dech se prodral ňader z dola Život věště – bázeň zpola V tváři bledé do úbělu,

V noc se černou snem tížící Rozhlédlo dnem oko jasné A zpod hradby temnořasné Jak by chtělo světu říci:

„Žiju znovu, žiju zase,“ Němé pozdrav promluvilo, A z těch rtů, co síly bylo: „Matko – matko!“ v jemném hlase

Zachvělo se slovo prvé, V prsa padlo duši žalné A to oko bolem kalné, Pláčem zrudlé, slzou krve

Zalilo se slzou blaha; K ňadrům těsněj tiskla skráně, Jak by bála se, že na ně Smrť zas věčným spánkem sahá,

Z něhož vyrván, opět zasnul Matce v péči – péči sladkou; Nebylať by matka matkou, Kdyby den jí pozděj zhasnul.

Jí byl vším – byl berlou stáří, Loďky veslem, tepnou její, V něm své mládí zřela v reji, Sluncem byl jí s teplou září;

Byl jsa vrácen ceny větší, Duše se v něm celá slila, Jak kdy skráně světce bílá V nebi dlíc ve prachu klečí.

Necítila ruky bílé, Kdy na šíji spočinula, Ni té touhy, jež hruď dmula Prolomiť chtíc každé chvíle

Ňader úběl – rubíny rtů, Ana duše v štěstí matky Vetkla se, jak ve vlas hladký Dívka-li si vplétá myrtu.

Duše Irmy, o čem snila, Po čem práhla v chladném toku, Potkala zde v prvním kroku, Jejž v zem sirou učinila;

Ženy, matky lásku zřela V slze zrozenou a v bolu, A přec zřela blaho spolu, O němž kdyby říci měla,

Marně rty by zvala k zvuku – Vše to vyřkla slza maně. Lásky jistá a jak laně Přec se bála srdce tluku;

Věřila a zpola zas ne, Zřela lásku v plné něze A přec nemůž v její meze Vložiť tepy s ní souhlasné.

Stála cizinkou před láskou, K níž se touhou z dávna nesla, Stála lodník beze vesla Vzdálen břehu úzkou páskou. –

Teď tu ruku, jež bezděky V štěstí cizí pro své sáhla, Bázeň plaše k srdci stáhla, Kdy břeh byl už nedaleký,

Ba kdy zdál se sám ji zváti, By ji přijal v stínu hostem, Zřekla mu a v duchu prostém Nechtěla se k blahu znáti.

Sytila se hledem v štěstí, Jež se vlilo do úsměvu Vrásek matky – na úlevu Bylo jí i bolnou věstí;

Toužila, a přec zas zraky Odvracela k jiné straně A zas vrátila se maně, Jako luna všedší v mraky

Opěť zlíbá kadeř háji. – Teď jak had by uškl v patu, Krok zpět hnala v lehkém chvatu, Až, kde stínem olše vlají,

Na omšené klesla skály, O jichž boky vlny drobné Tříštily se v perly zdobné A zas v modrou spěly dáli.

A kam spěly? – V nedohledno Myšlenky tak Irmě v čele Bílém rozlétly se směle A hned skupily se v jedno;

Létly na peruti touhy, Znaveny až v stínu klesly, Minulosť jí k nohám snesly – Prázdný hled – to dobou dlouhý,

Činem chudý – touhou velký, V myšlenek jež pusté moře Padla světlem ranní zoře, Jež ji schvátila jak včelky

Vánek vonný nad dol květný, Jak pel květu na vln dlani Nese větru jemné vání, Jak rod ptáčat bezpočetný

Jarem touží v rodné keře, Jak se vzpeří v krutém boji nepřátel dvé lačnou zbrojí, Tak pod tmavé pod kadeře

Myšlenek se shlukly roje: Proč si opustila vlny Pro život Ti tajů plný? Proč si vztáhla rámě svoje,

Když on klesl ve vln klíně, Vrátila jej zemi, matce, Kdy si k ňadrům tiskla sladce Šíj tu bílou? – Proč ku vině

Máš se znáti, Irmo – ženo! – Že, co svaté, dalas v sázku – Žití věčné – družek lásku Za nejisté světa věno? – –

Nechci věčnosť! – Co mně podá Chladný proud ku srdce žáru? – Co ty vlny bez útvaru – Tvrdé skály, na nichž hlodá

Věčnosť volná? – Nejsou s to, by Jeden daly pokyn blaha, Po němž láska hrstí sahá, Jímž si duše sny své zdobí. –

Či sem neviděla dosti, Necítila srdce tluku? – Proč dál nésti touhy muku, Jež mě z dávna žalem hostí? –

A přec bol ten bolem slastným Štěstí vložiť v srdce jiné, I kdy vlastní při něm hyne Sirým jsouc a bezúčastným! –

Dochvěl duch se tichým lkáním Jak ton zlatostrunné lýry, Zalétne-li ve kraj širý, Na vln peřej, v květy stráním,

Až tich zasne v jich objetí. Na vlnách těch kadeřavých Utkvěl zrak jí z pod řas tmavých. Tak se může zahleděti,

Kdo se v posled loučí s vískou, V níž půl žití nechať musí, Kdy most za ním strhán v kusy, Kdy zpět nelze, ač mu blízkou.

Jak by zvána ku návratu, Tak se v proudy zahleděla A ten úsměv plana z čela Říci chtěl, jak sladce ztrátu

Nese; a přec slza v oku Zrodila se, kdy se bílá Noha od vln odvrátila, Posledně kdy na zátoku

Táhle vzhlédla, až ji křoví Stínem skrylo i skal čelo – Co se v duši Irmy dělo – Vítězství či boj byl nový? –