Ty zhaslá hvězdo v prostor věčný, Ty bludná hvězdo, zářivá, Z tmy vyplyň, jež tě zakrývá, Zpět vrať se pěvci v úděl vděčný!
On zřel Tě nocí širošírou, Jak létlas krásná mihotem, Že ňadra dechla životem A rozechvěná v Tebe vírou
Tam chtěla duše na perutí Se vznésti v prostor bezmenný, Vzít s Tebou vavřín vítězný, Neb věčné s Tebou zahynutí.
Zhyn krásný! – Nebem mihnout jednou Se bleskem jako meteor Přes údol tichý, němý bor, Přes pnoucích alp se hlavu lednou,
Přes srdce chladnější těch ledů, Jež nyje v lidstva útrobě Před časem pílíc k záhubě. Je zvednouť v nebe ku pohledu,
V ně touhu vlíti v život nový A v čirou jemu temnotu Býť bleskem – zbudiť k životu, Co nepohřbeno kryjí rovy;
Tu duši vztýčiť nesmrtelnou V prach pohozenou člověkem, Jenž za dar sype nevděkem Ji vida býti bezúčelnou. –
Pak zhasnouť! věčně zahynouti! – Než marně mdlý let za Tebou Se zved, Tys létla velebou Se nesouc k světům věčná v pouti.
O, hvězdo lásky plná taje, O láska sama – věčné báje! Snu cherub nes mě, tvora, letem, Svět zřel já, cítil blaha vše,
Jen lidé blaha neznavše Se vlekli nenávisti hnětem; Až oko nemělo slz více A v prsou srdce pukalo,
Že lásku znalo pramálo, A těm, kdo znali, bledla líce, Žár lásky v oku dohasínal, Jen když se mihem potkali,
Jak holubice zalkali A v políbení ret jim sínal. Druh druhu zalkal svoji bídu I plamen srdce úmorný
A zrak byl rtů víc hovorný, Že lásku znali v prostřed lidu, Jenž jiným závidě to štěstí Sám proklel lásky dechnutí –
A ona kde, zpěv labutí, Se chtěla k blahu lidstva vznésti, Lid, jestřáb dravý, již ji rdousil: Tu srdce spárem natrhna,
Tu žárlivosť v ně uvrhna A krvelačnou dýku brousil, Až sama smrť se lekla sebe. Tu řečí lstivou v srdce šel
A setřel první lásky pel, By zapomněli svého nebe, By zapomněli, v čem jich žití – kdy srdce k srdci přitulí –
Jim v rozchod věčný kynuli, A zapomněla srdce – bíti. Dol borem, bor se v dolu ztrácel, Svět v zor byl jiný – člověk týž,
A svět byl láska – moře blíž I vzdálen vlny člověk vracel Se v pohled bídný, duchamorný, Že tupěl pocit strasti s ním
A hyna mizel v planý dým Ten tvůrce obraz tvorstvu vzorný. – Jak plakal bych a ruce spínal, Hned modlil se a zlořečil,
Jak zvrácen člověčenstva cíl, V nějž duchem jsem se rozpomínal! A krůpěj bolu na mém čele Se leskla v záři měsíce –
Já viděl hynouť tisíce A žádného jim spasitele! Duch znaven na zemi kles sirou A v zrosený se kladla mech
Skráň jeho, dral se z ňader vzdech Nad beznadějnou v spásu vírou, Nad člověčenstva bídným zhynem I duší lidstva bezcennou,
Nad boha láskou ztracenou – An nad jezerem halen stínem Těch olší dřímajících kolem Z vln vstoupal obraz tajemný,
V zor vyšed v tváři dojemný A vábný k sobě jemným bolem, S nímž ráda tak se duše združí, Že nelze víc se odvrátit,
S ním vrací se jí zašlý cit Jak rosou svěžesť zvadlé růži. – A kynula, by duch šel za ní, Tak kouzla plná v pokynu,
Že, byť jej vedla k zločinu Či na smrť, šel by bez zdráhaní; Ba žehnal by jí, že smí mříti K ní vzhlédna jednou – naposled –
A byť ret oněměl a zbled, V dík musel by mu úsměv zbýti. Ni smrť, ni zločin z tváře klidné, Leč naděj v blaho hleděla,
A přec šla noha nesmělá, Že srdce to již bylo bídné Tím znavujícím v lidstvo hledem. Leč pokyn jeden stačil v pouť
Za vábnou postavou se pnouť, Byť žárem jihu, pólu ledem Jej chtěla vésti. – Šel by tiše. Zved obraz se a v sled mu duch
Jak tažné ptáče prolét vzduch A spočinul, kde v pohled chýše Se jevila – cíl pouti temný. Kol luna v luzné proměně
Si hrála šedé po stěně A slévala se v odlesk jemný Na listě révy v okno stinné, A kdy v ni vánek pozavál,
Svit luny zvědavé se dral Do chýžky po haluzi vinné. Tam utkvěl hledem usmívavým Na štěstí lidstva hledaném
Jsa duši hvězdou nad stanem, Než zahalen byl mrakem tmavým, Že duše nešťastnější byla Tím hledem v štěstí zavřeným
A srdcem práhla stísněným Znát všecko, kdy již zabloudila Sem unášená vábným videm, A bolné duše k povzdechu
Zněl ze rtů hlas jí v útěchu: „Znej vše i s ubohým svým lidem!“
Cookies on Poetry Cove