IRMA. (IX.)

„Probůh! – běda!“ Od jezera zazvučelo A co síly rámě mělo, V mrtvé vlny vesla šedá

Noří, tepe, jimi seče, Bije, šlehá, do vln pění Nehybnou tůň – bez umdlení Člun v před žene, a přec vleče

Se jen loďka za myšlénkou: Život spasit, než by vlna Kořisť jala v práva plná, Než ten život nití tenkou

K břehu upjať – na vždy zhyne. Již se skalám plavec blíží, Již se rázy vesel kříží S kruhy, po nichž pěna plyne

Pádem s výše vyvolaná A již korma mešká v středu A zrak upřen na výzvědu, Jak šíp lovce na bezbranná

Stáda laní, jak hrot s lodi Na hřebenný hřbet jesetří, Zírá kol, jak chrt když větří, Po zvěři, kde škodná chodí

Mámíc zvěř i chrtem střelce; Hledí kol a zase hledí, Ptá se: kde? – a vlna nedí, Propasť mlčí o vetřelce.

Hle, tam šípek listy dvěma Nažloutlými povrch zdobí Jednotvárný a tam, co by Veslem dosáh, vlna němá

Bílým promluvila šatem – A co zrak se modlí díky, Jedním mžikem okamžiky Jsou a oběť smrti chvatem

Vyrvána z vln. Tak vlas vnadný Rybář chytne s rybkou zlatou, Když ji ostny červem zmatou, Tak se vzchopí život chladný,

Padne-li naň úsměv blaha. Tak jest Vítku, že moh spasiť, V čem se měl tep žití zhasiť – Jest mu tak či jinak sahá

V ňadra pohled povyhaslý, Obraz mrtvý – rety siné, Přes něž ručejem se řine Voda na hruď bílou? – Zas-li

Nachem vzkvete tvář, že Vítek Zírá tak v ty její rysy? Míny drahé – drahé kdysi – Mrtvé dřív, než do výčítek

Aby mohl zajíť nyní; Mrtvé dřív v té jeho hrudi, Než jí los pad do osudí Černý. Zdaž ta slza viní

Tvůrce, jemuž vlastní dílo Vypoví boj a kdy v zpupné Válce padne, zda se upne Prokletí naň, že my zbylo

Krapet rosy v soustrasť za ně? A přec něco v čelo sedá, K čemu slov ret marně hledá, Co v něm maně vzejde, maně

Zajde. Vina je to ona, Jež kde kotviť nemá, neví, Vina je to, jež se zjeví A jak bludná hvězda skoná.

Mlčky hledí oko na to, Co mu osud v sítě žene, Sotva duch se rozpomene, Že mu bylo někdy svato,

Co tu mrtvo odpočívá, Že šat mokrý jeví více, Než má touhy zřetelnice, Že víc jeví, než-li skrývá

Roucha běl na ňader běli; Duch tak čist a neotupen, Jak kdy pukne v první lupen Lilie, jak na oceli

Lesk než vraždou smočen v krvi, Svatý tak a prost vší viny, Jako perla ze hlubiny, Jak ten úsměv děcka prvý;

Tak byl pohled svat a ryzý, Ničím kalen, ničím hnusný, Že duch Vítka zašel u sny, V nich byl šťasten a zde cizí,

Jako hrobník, jenž prsť hází Na rov hosti neznámému, Jako rek, kdy v jeho tému Vraždy had se v úklad plazí.

Byl zde cizí srdcem, duchem, Kdy se vdíval v bílé čelo, V němž mu všecko sevšednělo. Odvrátil se – vesla ruchem

Pohnal loďku po vln hlati, Plátna rozpjal a že vání Větru spalo v květů dlani, Opěť svil a hladký hatí

Povrch trojnásobnou páží – – – Slyš ten zvuk! – a neslyší to, A slyš druhý – co v něm skryto! Jak kdy smrť se žitím váží,

Kdy jí stačí zrnko malé Skloniť váhu – a již slyší Nový ston a jiný tišší – Tichým zas kol šero. – Ale

Věřiť nechce, že byl slyšel, Naslouchá a v plavbě stane, Věří rád, že byly plané Zvuky, v nichž mu přelud přišel

Veslo vyrvat, zdržet v pouti – A že věřil, chtěl i věděť, Mrzel se, že nelze hleděť, Z oka čís(, že dál smí plouti;

Kloní se a rukou ruku Hledá a dech na rtu zdá se, Jak by hřál a ruka zase, Jak žme ruku – srdce v tluku,

Jak by slovo jemně dmulo Prsa v porod. – „Co se děje?“ Ret se šeptem bázně chvěje, Že jen v šeř se oko pnulo.

„Kde jsem, pane?“ ptá se znova, V hrdle dech se zdrhnut tají, Než by řek ret, po čem ptají Se a práhnou její slova

Zvěděť. Ticho mrtvé vládne A zas ona: „Sama tedy? – Nikdo není?“ – a jak v ledy Řeč jí na rtech strachy chladne.

A co odpověděť k tomu – Slovem jakým, aby zhřálo, Co tak chladně se ho ptalo? – A přec zní to jak hlas hromu

V horách, po nichž poutník kráčí S modlitbou, jež nezná řeči. Snad se modlí též, že klečí U nohou jí Vítek, máčí

Snad mu řasy rosou oko, Či ret vraždou prsa kojí Zničiť spíš, než v novém boji Srdce sedrať ve hluboko?

Proč by nepřál vlnám schvátiť! – Či snad čeká, jest-li jednou Ještě rty se v potaz zvednou? A již dočkal. – „Kdo mě vrátiť

Moh zas v život, jenž mi nudným, Sycen žalem, bolem zdoben? Proč ten člun mně v rákos sroben Houpá si mne chodem bludným?

Čí to bylo štědré rámě, Jež mi v osud sáhlo ručí Spásou, kdy pln hořké žluči Kalich vyprázdnila zlá mně

Sudba maně? – Komu díkem Povinna jsem za dar taký, Že byl k činu bystrozraký, Kdy mě nezbrojenou křikem

Objal proud a ustlal jemně? Chtěla bych býť vděčnou snaze Jeho, odplatíť mu draze, Že zas ožil bolesť ve mně.“

Umlkla a na kraj člunný Opřevši se mokrou zvedla Kadeř svou a do tmy zhlédla, Jak by ždála dne či luny

Svit. – Co v ňadru Vítka vřelo, Těžko říci lidstva slovem; Tak mu úzko, jak by rovem Hruď se tiskla – v duši znělo

Stále: „Já byl – já!“ – a rety Neměly dosť síly smělé Výčitek jed vyrvať střele, Schopny nebyly ni věty

Jedné a pak náhle: „Já byl!“ Z úst se rozletělo vzduchem Slovo to jak moru puchem Syté, jehož dech by zabil

Letě kol – kdy její rukou Maně dotknuta se cítí. „Tys to, Vítku, byl? – a býti Nechtěls.“ – Slova její tlukou

Bolem slavíka, kdy zmírá. „Vrať mě vlnám, jestli činu Želíš, vrz mě ve hlubinu; Není život, kdy se zhýrá

Jeho květ. – Co srdci zbývá, Jest-li láska vyhostěna Z něho, čím je v žití žena, Urve-li jí bouře divá

Života cíl? – Mlčíš, váháš? – Nespatříš mých zraků – tma je. – Či se bojíš, že Ti laje Prosba má? – Proč se zdráháš?“ –

„Ustaň! – Ta řeč nehodí se Na omluvu viny vlastní! Vzpomínáš si, že jsme šťastni Byli? – Nevěř tomu! – Lysé

Je to štěstí, starec šedý, Jemuž paměť došla sporá A kdy v mládí zavrávorá, Vzpomíná, jak naposledy

Šťasten byl. – A lásky ztráta V zoufalosť Tě žene, vrhá? – Není láskou, co se zmrhá Snadno tak, jak plíšek zlata

V ruce hýřivé! – O, jdi mi! Prodajné kdy Tvoje zboží, Tomu přáno, kdo víc složí, Kdo víc cení – bav se s nimi!

Mluv jim –!“ „Zadrž slova jedu!“ Vzkřikla divě a stud nedal Mluviť dál, kdy jistě sedal Ruměn v tvář a krůpěj ledu

Na žhoucím jí čele stydla. „Odpouštím Tvé děsné řeči!“ Vzepla se jak tygr v leči Chycen, jako u kormidla

Plavec, když má skále rázem Uhnouť – člun se rozhoup, prudce Skokem sražen a dvě ruce Statné zpět ji strhly na zem

Loďky. „Ne tak, vzácný hosti! Slyš dřív zpověď, utrpení, Jímž se teprv život cení! Smrť si dáť – to času dosti.“

Řekl on a ruce obě Chopiv vypravuje chladně: „Těžko vyňať, co tam na dně Paměti mé svědčí Tobě.

Poslyš krátce! – Dívkou mou si Byla drahou, ceny větší, Než lze říci tupou řečí, I kdy lásky cit ji brousí,

Není víc než slovo chudé, Hluchý zvuk té lásky v nitru. Rovnal bych ji máje jitru, Písni slavíka i rudé

Záři západu – leč to jen Obraz z rysů temných tkaný, Sevšednělý, setřen, planý, V chudé mysli chudě strojen –

Výše toho byla láska Má; však to jen přelud bylo. Dál slyš pravdu, jak to dílo Božské mrzká byla maska! –

Posloucháš?“ – To děl a silně Zatřás za ruce ji drže. Tak lov noční z rybné vrže Rybák sype třesa pilně,

Jest-li vodních řas a chrastí Proud v ni nanes na závadu, Tak boj soptí na zdi hradu Mrakem střel, než do propasti

Strmá věž se zřítiť strojí. Mlčela a Vítek zase Prsty prošed v plavém vlase, Jak by chod myšlénce svojí

Rovnal, mluví dál: „Jen klidnou Buď, kdy já jsem slovem mirný! Tvá to vina, že se v sirný Tok mně ručej lásky bídnou

Ženou otrávil. Tys žena Ta, jež lásku vylhať umí, Na nejvyšší blaha chlumy Vznese a pak nezasténá –

Zasměje se, když ji smete V rokli zoufalství. – Jen plesej, Směj se opěť! – plody česej Zralé, zúrodnělý květe!

Úsměvem se oděj oním, Jenž mě vraždil na potkání, Jinému kdy líbal skráni; Jako já se k Tobě kloním,

Víc on skloněn odpočíval V náručí Tvém a já zíral, Jak Tě v loktech lásky svíral, Jak vlas líbá – já se díval! –

O, slyš, slyš to, hodná Míno! Přál Ti k štěstí, Vás kdo viděl, A mně – mně bol nezáviděl Nikdo. – Sám já hořké víno

Peluňku pil, jedem bolu Ňadra krmil, kojil hrobu Mírem – nechtěl věřiť v zlobu Tvou a přec Vás musel spolu

Viděť!“ – A tu v řeči stanul, Jak by byl už dospěl k cíli, Či by nabyl nové síly Dále spěť, kdy cíl se manul

Blízko. Mlčel. Ticho trapné Víc hruď ouží než vzdech ostrý, Jenž by mrázem projel kostry Dřeň, v níž každý čiv se napne

V tetivu a šípem žalu Střílí. „Mluv jen dále, jest-li Chystáš víc!“ – rty její hlesly, Jako slabý dozvuk v skálu

Pustou. – „Věřím rád, že tupá Jsou má slova, nedostačná Vystihnouť bol, by se lačná Duše Tvá v něm pásla supa

Zálibou. Víc nechci mluviť; Toť jen črty v mysli zbylé, Otisk mělký v kyprém jíle Paměti a těžko uvíť

Z trnů věnce, kdy víc květů V srdci pučí.“ „Mluv mi dále! Nechci v Tvém se kochat žale, Ani hnáti Tebe k hnětu,

Jímž si druhdy trpěl pro mne. Laj mi, spílej za mé viny, Proklej mě a zostři klíny Kletby své! – Byť srdcelomné

Byly, vraždily mě hláskou Každou, z úst Tvých mile zazní, Nebudou hřměť hroznou kázní Jak dav výčitek, že láskou

Tvou jsem hrála bez rozvahy. Zatrať mě! – a nesu ráda, Přisvědč, že to Tebe zráda, Když on přestoup naše prahy

Otcem vítán, matkou chválen, Kdy se více skutky chválil, Mluvil, jak by medu nalil Na rty takým kouzlem halen,

Že jsem k němu, sama dítě, Jako maně ráda sedla, Zvědavosť mě marnou vedla –“ „Viď, až padlas v jeho sítě!“

Dodal Vítek. „Ne tak!“ vece, „Nikdy ani sen nezbloudil, By jej den byl v něčem soudil, Žes mu méň než dřív – a přece

Krok se bál, by Tebe hledal, Sám Tys nešel na ústrety; Jak by zvyklý čas byl kletý, Nedodal se, neb se předal

A pak – pak už bylo pozdě Hledať Tebe. – Uhnula jsem Tobě ráda, jestli časem Bloudil krok můj v temném hvozdě

A Tys mih se na rozcestí Čelem jasným, blahem v líci, Nemusel mi nikdo říci, Že jsi šťasten, že by věstí

Trpkou byl Ti žal, jenž hlodem Děsným v ňadrách rosta kvílel, Div mně mozek nesešílel, Kdy, kam vkročil, každým bodem

Mluví les, strom, list, vln peřej, Jak jsem šťastnou k závidění Byla a hned v obrat změní, Jak by zavřel nebes veřej,

Peklem sálá prochlad lesa, Vlny šum i květů vůně, Až mě štvanou jala tůně Vod, jimž vyrvals oběť, nesa

Pomoc, nevěda, k čí spáse. – Jsem Ti vděčnou z žití svého, Vděčnou víc, žes urval z něho Vinu mou – ba mně již zdá se

Že jsem šťastnou.“ – Domluvila. „Šťastnou že jsi? – Těžko věřiť. Chceš-li štěstí Vítku svěřiť, Špatnou by ti kotva byla,

Kdy již jinde kotví pevně.“ Ze rtů znělo polo hrozbou, Víc však odpuštění prosbou Že jí křivdil, hubil levně

Řečí vražednou. „Buď šťasten! A mně dosti bude blaha: Štěstí Tvé a v oku vláha Z doby zašlé, krásné!“ – hlas ten

Jemný chvěl se stínem jívy. „Pravda to či úskok zrádný? Lze tak mysliť život snadný? – Odpověz!“ – V tom paprsk sivý

S mraku sjel a druhý za ním, Jiných sto od nebesklonu Pletlo síť a v hravém honu V údol létly. Plachým laním

Postříbřily rosné luhy, Vítku z očí strhly hledí; Jeden z nich byl odpovědí, Že mu zbytkem byl už druhý.