IRMA. (IV.)

Zhasly hvězdy. Ve příšerné Mraky nebe zahaleno, Co v něm zbylo nedočteno, Mluví samo z noci černé,

Nocí temnou, těžkou mračnem, Jež se v pohled ku západu Vzeplo v strmé věže hradu A tam v honu divém, lačném

Slunce stihlo nade hrobem; Ba i ruměn zlatotkaný Rozmetán jím na vše strany, Jak kdy tyran uštknut robem,

Jenž chtěl lidu spásu dáti, Čelo divou pomstou sklene, Na rum spásy rozmetené Spasitele tělo sklátí,

Ve hrob sklátí, drzou rukou Drtí svatá práva lidu, Divý smích má na jich bídu, Kdy sám kat se chvěje mukou!

Hvězdy krásné! – Což ty mohou Stíšiť bol, kdy hasnou v lesku? – K mírnému jsou dány stesku Ne pak skojiť přeubohou

Duši člověčenstva bídnou. Mračná noc, v ní blesků lomy, V noci mračné děsné hromy, S hromu třeskem větry klidnou

Vlnou moře zmítající, Kdy bol světa mluví celý, Kdy víc není osamělý Člověka žal, bledne z lící.

Hle, bol země němý dříve V divoké se nářky budí, Jak kdy dlouho skrytá v hrudi Vášeň pukne v slovo divé;

V mraku temném blesky samé Rozpoutané v ohně směsi, Z hloubi země zavzdechne si, Kdy o hory hrom se láme,

Třeští, bouří, hučí, usne – A zas bleskem černokrová Nebes klenba hoří znova, Hromem sténá – v mraky hnusné

Halí hory holé hlavy Nad dolem se pnoucí v pýše A co blesk jim v čela píše, Neděsí jich – a byť žhavý

Oheň smet je do propasti, Samy hrobem budou sobě, Klesnou hrdé – ne v porobě, Jako národ, pýcha vlasti!

Nesklání šíj přede vrahem, Jenž co nejsvětějším šlape, Svaté zbroje v boj se chápe A byť zkázy nade prahem

Nezlomen v své pýše padne! – Rámě stromů větry praská, Hrdých buků širovráská Kora padá k půdě chladné

Bleskem ostrým rozštěpená; Dub, jenž na plecech snes věky, Sám se chvěje a tak měkký Listem staré hlavy sténá;

K němu háj se, mládež k dědu, Větrem zděšen tulí strachy, Tu se vzpřímí a hned plachý Kadeř mladou kloní k předu,

Níž ji shýbá k zemi, mechu, Až se v posled v oblouk sklene A ku vlně roztoužené Schýlen v ní se noří v spěchu.

A ta v divém proudíc jeku V hory pne se hrůzné srázem, Nesmírným v dál pádí plazem, Jenž se žena po člověku

Muže, koně schvátí v písku Jako datla spáry supí. Z hloubi duní, hučí, úpí, Kdy se tříští na skalisku

Ve krůpěje tisíceré, Na něž záře blesku padlá Pohlédne jak do zrcadla, A kdy hasne, vše zas šeré.

Jezero to černé oko, Brvy jeho temné hory, V něž se vetkly černé bory, A ta mračna nevysoko,

Havraní vlas v hladkém čele Stužkou protkán – bleskem v znětu, Ten kdy šlehne klikat v letu, Oko černé stihne bdělé,

Vlny neznavené jekem. Jimi v odraženém šlehu Loď se mihne v ryčném běhu, Loďka chabá pod člověkem,

Tvorem slabým velké duše, Nezvrácené v bouři kruté, Živlů vztekem nedotknuté – A ty vlny střely z kuše,

Jež na hrudi brní kryté Odrazí se v zpětném syku Ve tvář smělou lučištníku. V blesku šlehy okamžité

Mihnou rysy tváře známé A co mluví v němém hledu – Pohrdání, slova ledu, Když se vším už v světě sklame,

Kdy, co stavěl v příští štěstí, Ve prach doba krátká smete A ten život – co v něm kvete – Dáno mu jen ku bolesti;

Kdy ten život – jedu číše, Otravná v ní krůpěj každá, V každém doušku skrytá vražda A přec v ňadrech srdce dýše;

Kdy ten život v žalu vržen Nalomený květ lilije, A přec roste, rosu pije, Dokud bouří neodtržen.

Ten květ žití – kalich pouhý! Ani vláknem nespjat k stonku; přetrhanou odvrh sponku Vítek, již co démant touhy

Sladké choval v srdci srdce, V nejkrasších zřel barev malbě, Až, kdy klesla k jeho šalbě, Dospěl duchem na mudrce,

Čelo hladké zbrázdil bolem, Oko sevřel v brvy husté, V ňadra písně sladkoústé A jen bol se chvěl rtů o lem:

Čím Tě nazvat, lidské žití Dané boha rukou štědrou, Když v čem život, srdce sedrou A tím vrakem vlnobití

Pohrdá, jak po kořisti Kdy se vzepnouc šelma sytá, Jen ty tepy smrti sčítá A jich nemůže dost sčísti

Aby syt byl i duch mrzký. Čím to štěstí, touhy všecky? V tváři jasné úsměv děcký, Jenž se v bol mu změní brzký.

Čím ta láska? – kdy on z ráje Jejího v svět vyštván sirý, Kdy ni pablesk nevzat víry, Jenž by v dálné ved jej kraje:

Mosty proud mu strhal divý, Jež se k cíli směle pnuly, Teď sám proudům vržen v zvůli Bloudí zmítán v pohled tklivý. –

A on nelká přec, ni žádá, Neprosí, ni nezlořečí, Kdy ty vlny kol mu ječí, Kdy za každou číhá zráda,

Jak by práhla život schvátiť vírem hlučným – a on hledí, Němou mluví odpovědí, Že víc nemůž smrtí ztratiť.

Tam, kde vlna líbá hrázi, O snu rajském se mu snilo, Tam mu srdce volně bilo, Život ručej byl, jenž sází

Květ si v boky skadeřené; Lásce žil a jí jen věřil, Touhou srdce lásku měřil, V ni zřel jako do pramene,

Z něhož zdroj se žití prýští, Až se zdroj mu v rumy zřítil, Kdy se Vítek sklamán cítil A v něm pohřbil věk si příští.

Již tkal v duši písně nové, By v nich jaro od hor vítal, Volný slunci krok vyčítal, Touhou nes se do májové

Noci a než přišla, žehnal Příchodu z rozpjatých ramen, V keři kouzlil růže plamen, Rozptýlené písně sehnal

V šumné háje dechem něžné, Vlnám šeptal v modro hladké Té své duše blaho sladké, Prvosenkám roušky sněžné

Sňal, by dřív si zvonky zvedly, Chmelem ovil břízy holé, List se chvěl mu na topole, Vonné dechy páchly z jedlí,

Mech si zleštil, měkce zhladil, Sám dlel zde a jinde duchem, Až vše vstalo jara ruchem, A přec máj ho trpce zradil.

Odkud nelze říci zcela, V údolí máj pozval hostě; Jej kdo spatřili, to prostě Řekli, sličného že těla;

A s kým slovo slovem střídal, Že i krásně mluviť umí, Ba tak krásně, že, co tlumí, Milo slyšeť – každý přidal.

Kdo a odkud, mnohý šeptal, Sám on neřek, odkud přišel, A kdo hostě mluviť slyšel, Zapomněl vše, víc se neptal.

Než to jisto: od té doby, Co zavítal v údol s jarem, Jaro bylo suchopárem, Jenž si každou travku sobí;

Místo květu krůpěj rosná Vedrala se v oko Vítku, Vše mu rostlo na výčitku, Háj sám byl jen smutná sosna,

Jíž porostla šedá skála. Co zavítal hosť k jezeru, Život táh se jako v šeru Noční můra, duše lkala,

Lkala lesům, co ji hnětlo A kdy háj mu odřek stinný, Srdce svého rozvaliny Vlnám svěřil, by mu smetlo

Jezero žal do prohlubní – A to rozpoutané v jeku, Jak by práhla po člověku, Každou vlnou pásku snubní

Dává, a přec spoutať váhá, Ulehne a oku skytá Pohled, jak se bledé kmitá Světlo, a to bolně sahá

V duši chorou – a zas jemně Strunou v srdce siré sáhne, Ruka ta se maně vztáhne, Jak by dražší byla země,

Kde mdlou hvězdou kmitá světlo – A co očím tajno, skryto, Srdce tuší, srdce ví to, Tam už touhou bolnou vlétlo:

Usedlo jak ptáče v lodi, Dolétne-li slabým křídlem, Jako Arab nade zřídlem, Poušť-li žhavou znaven schodí.

Práhl k němu, ne že k zdroji Lásky, jenž se ze dna skalil, Jenž mu nebe chmurou zhalil A mír vrátil v krutém boji;

Znal to světlo z nízké chatky Unyle tak kmitající, Poznal zžehlou k bouři svíci A v mdlé záři dlaně matky

Duch si kreslil na modlení, Kreslil více: vlasy bílé V čelo vrásek, beze cíle Oko hleděť do umdlení,

Slzu kanouť bezúčelnou Na maně v klín skleslé ruce, Ret se chvěl a duši k muce hledal víru těšitelnou.

Modlila se víc, než modlí Mnich se k bohu sněhovlasý. Dlaně spjaté a zpod řasy Kdy zrak dlouhé noci prodlí.

Tak se nemůž modliť ani, Kdo za vlastní blaho prosí, Kdo si oko v pláči zrosí, Kdo se ve prach podle sklání

V sobě zapřev tvůrce dílo; Tak, kdo světů na pomezí Nemodlí se k svému knězi, Tolik bolů necítilo

Srdce štvané přes prah vlasti, Kdy zpět ještě jednou vzhlédne A prsť svatou k ňadrům zvedne; Tak bol nemůž pootřásti,

Kdy smrť z choutky bratry kupí V boji veleném jim zvůlí, Kdy ten, za nějž marně pnuli Svaly, úsměškem je ztupí;

Nezalká tak holubice, Kdy ji mládě jestřáb schvátí – Tak jen může zalkať máti Na modlitbách bohu v líce,

Kdy zrak strhán a ret němý Nemá víc, čím pohnouť nebe, Jež jí ze srdce krev střebe, spojené s vln jekem, s zemí

Bezcitnou ku syna zkáze – Když on život smrti z rukou Chce zas vyrvať, ač štván mukou Sám dřív smrti pustil hráze,

Člunkem břehu dospěť touží, Kde mu ještě srdce bije, Blízké tak, že jím jen žije Jako květ, jenž kořen vhrouží,

A kdy podryt, hyne zvadlý, Jako ptáče nesvobodné Zmírá touhou v keře rodné, Opěť touhy v hruď se kradly,

By žil té, jíž láskou zrozen, Žal by svěřil duši její, By čas setřel po krůpějí Bol, jenž proudem v prsou zplozen.

Žíti chtěl za cenu všecku A byť hynul příště v bolu, Nechtěl, by s ním trpěl spolu Prs ten, z něhož řinul děcku

Pramen lásky plný něhy; Sám chtěl nésť bol duší velkou, Úsměv míť a bolesť mělkou, Z vln chtěl vrátiť v rodné břehy –

Syna matce, matku synu. Šlehl blesk v to z mračen výše Jevě rysy blízké chýše, Černou vlnu, ve hlubinu

Jak se řití s loďkou šedou, Posledně se v zápas zvedla – Smrť šla kol a v líci zbledla, Do vln sáhla rukou bledou. –