IRMA. (III. Prozpěv.)

Zpěv dozněl na rtu v poslech sladký A v temno obraz vzešlý spěl, Mně písně zvuk se v prsou chvěl A duch si volal obraz zpátky,

Jenž sotva vzešel, mizel vidu Tak sláb zbyv duši v odlesku Jak hříchu půvab v poklesku, Jak dobrý čin, kdy paměť lidu

Si každý úkor v kámen ryje A v písek sypký dobrý čin, Tak chud jak pohled do krajin, Kdy ranní mha je v závoj kryje –

Tak zašel – a tak duši milý! Před zrakem temná vlna jen Květ vodní v jemný houpá sen, Cos šeptne a zas tichá chvíli.

Mech porosí a zrnka písku Si urve – kořisť – bláhová! A na dno tůně pochová A zase vrátí beze zisku.

Tu temnočerná jak noc mračná Hvězd záře, luny zbavená, Jak duše lidská bezsenná, Kdy k dobru zlem už neprůzračná;

A hluboká až hloubí děsná, V ní buk se zhlíží třetí věk I dívka jemné tváře vděk, Kdy den ji růžný zbudí ze sna.

V ní jedle štíhlá kadeř černou Si máčí – obrys temných hor I hvězda vzešlá nad obzor, Vše měří hloubi bezeměrnou.

A vlnou mizí temné stíny Hor, lesů, hvězdy kmitný jas, Kdy k písni obraz nových krás Duch dobrý vznes mi ze hlubiny.

Kdo jsi v jemném luny lesku Noci prosnil v lásky vznětu, K hvězdám toužil v jejich letu, I kdy hasly k Tvému stesku,

Noc kdy s dnem se v políbení Sešla, až se nebe rdělo Jak pod retem dívky čelo. Kdo jsi v duše unavení

Naslouchat spěl vlny šumu, Báji staré v olše chladu; Kdo si dýchal vůni sadu, Poslední kdy paprsk chlumů

Dotýkal se horských jedlí, Šero táhlo – večer padal, Zpěv se v duši bolnou vkrádal, Jejž rty ptačí milo vedly,

Že se srdce v prsou chvělo Věčnosť ždajíc v táhlém zpěvu Aneb v krátkém po úsměvu, By tak sladce mříti smělo:

Podej ruku, synu slze, V žalu zrozen zemříť v hoři Bez stop jako krůpěj v moři Jak dým chatky v ranní mlze –

Podej ruku – a buď šťastný! Co kdy člověk dechl štetcem Z prachu země vznešen světcem, K výši – nebi pohled krásný

urvav podal v život bídný, V život pustý lidem těchu, Věčnosť sobě v smrti dechu, Dýše tím hled tváře klidný.

Jak háv luny nebem bludné Kol se čela bělostného Kadeř vine – mluví z něho Něhou vroucí, v kráse svůdné.

Čelo – témě hory sněžné, K níž se oblak šedý tulí Větru svěřen v hravou zvůli A ta kadeř vlně běžné.

Nebem hledí lazur oka, Kdy je jaro znovu sklene, Obraz duše roztoužené Vstoupá srdce ze hluboka;

Brány jsou to dávna ráje, Při nich lidstvo zbloudíc zmírá, Jež jen láska otevírá, Z nich jen ona blaho ssaje;

Byť i v slzách, přec tak sladké, Jak jsou rosné kapky kvítku, Matčina jak slza dítku, Upadne-li v líce hladké

K ňadrům štěstí přivinuté. Němý ret a pln tak písně, V niž by propuk touhu vysně, Jako v nebe vyklenuté

Přeplněnou hruď si zvedá Ptáče zpěvné. – Touží k výši Ňadra dívky, a zas tiší Touhu bázní – v líci bledá

Čelo v zadumání klade V dlaně bílé, k skále chladné, Kadeří jen vlna vládne, Záhad roje duši mladé.

Stíny zapuď, sestro milá, Jež ti sedly v mladé čelo, Ve vlnách-li neveselo, Večer tká noc, již si snila;

Vznes se nad hladinu pásem Svobody Ti v úděl daným, Ku leknínům rozhoupaným, K hájům vonným – luně jasem

Dovol zlíbať, Irmo, líce! Krásný svět ten nade vlnou! – A mně duši záhad plnou K sobě vábí: – Než chci více!

Zda tak krásen také podá, Po čem touží duše vroucí, K čemu cítím srdce tlouci? Rci mně, sestro vlnorodá,

Zda-li lásku láskou vrátí – Či k ní němý? Něhou dýše. Každý květ v něm plná číše, Jež Ti duši douškem schvátí.

A přec hořkne pokál vznešen Ke rtu, že jej lidstvo pilo A svým dechem otrávilo, Že z té doby neutěšen

Ret si máčí v pohár bolu; V kráse vidí výsměch moci, Jež jej vábí, aby k noci Věčně oběť po zápolu

strhla krátkém. Ustaň! – Žel mi Tvora neznámého posud, Jeho útrap plný osud O, jak bídný, trpký velmi!

Aj, Tvá slza hodná Tebe, Nehodna těch, pro něž kane Za hoře jich vyvolané Vlastní zlobou – výše sebe

Mohl člověk Tobě dobrem Roveň – výš se Tebe vznésti, Osudu hrot vyrvať z pěsti, Ve svém štěstí státi obrem,

Cherubem býť nade světem. – Nechtěl. – Šalbě sebe svěře Plet si věnec na kadeře Z květů krve – štvaný hnětem

Velikým stál jen v své zlobě, V neštěstí sláb – jelen v smrti, Jehož strhli k zemi chrti Lační vlastní ve útrobě.

Běda, běda nebohého, Že zlu dobru stejně blízký, Že kdy jednou zvrátil mísky, Nelze jemu zbýť se zlého;

Hloub a hloub se vrhať na dno Sobě svěřen, bez útěchy, Z ňader-li se derou vzdechy, Všude pusto míť a chladno,

Bez vůdce a světla v pouti Temné kráčeť celé věky, Nésti v prsou bouřné jeky – Hynouť věčně – nezhynouti! –

Věčně? – hynouť! Věřil jednou, Pokud šťasten, v štěstí věčné S vroucí touhou duše vděčné, Až si z hrudi rukou lednou

Vyrval poslední to světlo, Krůpěj rosnou v jihu žárném, Stinnou haluz ve dni parném, V niž si srdce rádo slétlo,

Když se znaven u jeseni Vlas mu bílý k zemi klonil, Ani tu slz neuronil V posled srdce udeření.

Věřil jednou – a kdy zvrátil, Vyřkla věčnosť slovo blesku Nad propastí vzejdouc v lesku, Kdy již pozdě, by se vrátil.

Stržen k noci děsnomračné, Kam se nese – stopa mizí Za odešlým – pohled cizí, Němý odpověděť lačné

Duši nezná. Bídně strádať! Nežádaný život dlouhý Vléci bez splněné touhy, Smilování nesměť žádať;

Nebe zříti bez účasti, Měřiť jím čas utrpení, Zprahlá ňadra na kamení A tvář porosenou klásti;

Odcházeti, kam nevěda, Smrtí pouto k světu svrhnouť, Smrtí druhé k žalu strhnouť – Věčně zhynouť – běda, běda! – –

V tváři strnul v jemné tahy Bol jak v bílý mramor vrytý, Krásy dech v stín bolu krytý Rozléval se v pohled blahý,

Slza vznikla v oka hloubi, Padla perlou do vln klína; Snad že ji ta vlna siná K břehu nese, s lidem snoubí,

Lidu zvlaží vyschlé zraky, Zapadne v ta ňadra pustá A jak rosou len v květ vzrůstá, v ní se pozná – štěstí taky.