IRMA. (II.)

K výši pnou se, jak by chtěly Hvězd se dotknout ve svém vzdoru, Hory strmé na obzoru, A zas jak by osaměly,

Lesem přitulí se k sobě, Větev spojí s větví druhou A po jasném nebi pruhou V dál se táhnou až ku mdlobě

Hledíc oko zpět se vrací; A po stráni v jemném šeru Plyne pohled ku jezeru, V jehož vlnách den se ztrácí.

V jednom políbení splynul S nocí krásnou nad hladinou Den se louče se krajinou A na věky v tůni zhynul;

U hluboké proudy klesl A té luny bledolící Nocí klidnou mnohosnící Protkaný se závoj snesl.

Každá hvězda s něho sstoupá, Rychlým letem zakmitne se A hned v čilém reji, plese Ve vlně se siné houpá:

Tu výš plynou, tam se vnoří, Jezera dno leskem zlatí, Vlnou temnou hned se ztratí A zas v nové kráse vzhoří.

Kol se stromy jako mosty U oblouku smělém klenou A na kadeř porosenou Luna sází drahé skvosty,

Krasší perel v diadému, Nejsouť v krvi zasazené A z té větve porosené Spánky kanou tvoru všemu

Sen se vkrádá v duši ptačí, Slavík sní v něm blahé chvíle O té růži sněhobílé, Jež si kvítek vlnou máčí.

Sám plul nad hladinou němý V dáli upřen tmělým hledem, Kde sklon nebe v šeru bledém V jedno taje s vlnou, zemí –

Zemí milou – rodnou chatkou, Již dnes opustil tak záhy, Jak kdo prchá přede vrahy, Kdy je život dobou sladkou,

Dobou mládí – plánů plnou, Jež se rojí v duši snivé, Jak kdy večer zlatohřívé Vlny větrem žene – vlnou

Vlna hyne a zas znovu Pne se, až se tříští skálou K zahynutí nenadálou, Zatouží-li ku ostrovu.

Plul. – Kam – nevěděl sám řící, Touhou hnán a beze cíle; Vzdaluje se břehy milé Ztrácí z vidu duše snící,

Až klid vlny, nebe, země V pohled bezetvárný splynou, Jen ta hvězda nad hlubinou S nebe skleslá stříbrojemně

Zalesknouc se temno ruší Souhlasné tak k jeho oku, K bolu srdce ve hluboku, Souzvučné mu s celou duší,

Již unáší břehů rodných, Siné vlny, jež je líbá, Když ji plesem rozkolíbá Mládež zdárná – otců hodných,

Jejichž zvyky – zvyky svaté, Nedotčené synů zvůlí, Slovo dědů v paměť vkuli Mravem cizím neobhřáté.

Dědictvím jsou věčně synům Krásné předkův obyčeje, V nich se srdce rozehřeje K novým, otců hodným činům.

K nim jak váben kouzla mocí Poutník cestou pozabloudí, V duši schvácen – neodsoudí Majové svatvečer noci,

První noci – doby lásky, Noci jarní – doby štěstí, Plné kouzel, dávných zvěstí, Doby míru beze vrásky –

Dechem lásky provanuté Jako lože v noc nevěsty, Jako božstvem dechlé zvěsty Zlobou lidskou nedotknuté.

Co tak vábno z dávné báje Z paměti se mělké ztrácí, Vše se v nové kráse vrací V svatvečer prvního máje:

Vše se vrací v údol známý Večerním vyzváno šerem. Sám jen Vítek nad jezerem Stojí hledě za hvězdami,

Jak by chtěl v nich osud čísti, Zda mu bledá hvězda spadne – V pohyn smrti – v proudy chladné, Zda mu, po čem touží, zjistí.

Což! – ty nekonečné světy! Na nebi jen mihotají K věčné člověčenstvu báji, Nedořčené tvoru věty.

Jim svůj žal i touhy svěří Duše lidská osamělá A kdy mihnou s nebes čela, V soustrasť jejich srdce věří,

V unylé jich světlo hledí, V něm se vlastní bol mu zračí A kdy oko zrosí v pláči, Od hvězd čeká odpovědi.

Ptá se též, kdy život zvrácen, V čem mu z žalu vykoupení; Než ty hvězdy bez umdlení Mrkají, že zrak v nich ztracen

Ku břehům se nese temným, Od nichž vzdáleného vesla Vlna po hladině nesla Šplechot chvatem dumně jemným.

Světla vzplanou bezpočetná, Krásnější hvězd v nebesklonu, Výš se zvednou v divém honu V prostor temný – dráha zpětná

Zlatem tkaná ve tmu mizí, Do vln klesá – zarumění Peřej čarně – v unavení Hyne v tůni sobě cizí,

Hvězda za hvězdou jde řadou Bájně jako světla bludná, Nad močálem chodci svůdná, Tající se duši zradou.

Tu se zvednou v obejmutí, V temnou dál se zlatým pásem Vinou jako stužka vlasem Černým šíji po labutí;

Hynou opět, zase vzhoří, Umírají v pousmání A kdy zhasnou, jako lkání Zlatá vlna zahovoří.

Zahovoří sterá ústa A co vyřknou, čarozvukem V jedno taje s vesla tlukem O vln peřej – k nebi vzrůstá

Píseň jak dým žertvy čisté, Jako vůně z máje květů, Kdy jda dolem větřík v letu Líbá květy jemnolisté.

Vlna k vlně přichýlená Tknutí došlé písně svěří A ta plyne po kadeři Myšlenka jak okřídlená,

V doslech smutný k člunku zvučí, Jak by zněla z temna tůně, Že se v ní duch rozestůně, Dozná-li se jí býť chudší –

Jí se dálil žal si schráně Plesu, kouzla noci máje, Rodného se dálil kraje, Jako prchá mladá laně,

Kdy se lovec s lukem plíží. Hledí v světlo mihotavé, Okem stihá jiskry hravé A kdy hasnou, jim se zblíží,

S nimi cítí: Co mu draho, Usmávši se zhaslo krátce, Za čím šel jak ve pohádce, Vše mu vzato duše blaho.

Srdce mu – kraj spustošený, Přes nějž táhla války vřava, Smrti šlépěj – zloba dravá; Štěstí mu – květ pokosený,

Za nímž toužíc listí padá Porosené k chladné zemi; Holými pak haluzemi Táhna severní dech spřádá

Reje divé – mrazné smíchy; Život mu – člun bouří hnaný, Vesla zbaven, vlnám daný Rozkáceným v zvůli, v pychy.

Vše, co vidí v světel záři, Než je temná pojme voda, Co mu voda v doslech podá, Obrazí se v tmělé tváři.

V duši cítí víc, než tlumí Vlna jemu v dumném zvuku, V duši cítí toho muku, Co ji rozechvělo v dumy.

Píseň první noci máje, V nižto pukla srdce šťastná, Píseň lásky – píseň spásná, Jíž led srdce v slzu taje;

Najdou-li v ně cestu slova, Vyjasní se chmurné čelo. A co v bájích došlé tlelo, Žije v písni, žije znova!

Vše mu mrtvo, bez života, Čím zní píseň jiným k blahu, Čeho toužil po dosahu, Dnes mu střela ostrohrotá,

Jež se v srdce mladé vrývá Maně vystřelená z luku Štěstí – v duše jeho muku; Po krvi jdouc šelma divá

Spárem svým tak neporaní, Jak kdo nucen žal si nésti Pohlížeje v jiných štěstí, Tváří šťastných pousmání.

A on hleděl. – V světlo čadné Stín se temný oku mihne, Dříve zmizí, než ho stihne zrak – bez stopy v temno padne!

Stín za stínem v záři rudé Vzepne se a vztýčen hyne, Stín se stínu v náruč vine, Nové vzniknou – hynou všude,

Jako bílé kločky sněhu Dopadnou-li prsti zhřáté, Ocelí jak jiskry vzňaté V zlatolesklém hynou běhu.

Což ty stíny, k nimž dozírá V postavy se mění známé, Či to přelud duši klame, Že se cítila tak sirá?

Člunek k člunku cestu razí, Vesla čeří vlny v kola, Druh kol míje v potaz volá: Proč tak pozdě v účasť vchází. –

Úsměv vyčítavý cítí K plesu zvoucí, k písni spolné; Dál již ohlas duše volné Provívá vzduch, šero sytí.

Duše s duší v něm se setká Jak dvé nitek v látku jednu, Jak den k noci a noc ke dnu, V nějž se slunce zlatem vetká,

Luna v noc i hvězdy v znětu, Jak chmel vaz ku vazu spíná V jeden kmen se kolkol vina, Jak si blízkým květ ku květu,

Na jednom-li stonku vzrostou. V běh pohání loďky statné Rámě mladé v síle chvatné, Myslí jarou, myslí prostou,

Jež se v každém zjevu zračí, Každý obrat oko schvátí, Jak lesk démantových hlatí K slunci-li se pootáčí. –

Pohled schvácen! – Loďka mihne Veslem hnaná v cizí dlani – Kadeř zlatá – vlna za ní Sotva že jí oko stihne. – – –

Prchá vidu, jako štvaný Smečkou jelen v doubravinu, V duši stoupá stín ku stínu A zas mizí jako lhaný. –

Kam se žene v plavbě divé? – V odpověď jen světla hynou, Brázdy vesel v jedno splynou, A ty vlny – mlčenlivé.