Jak bledou mlhy svolané Nehodou
Když v nadvětrné kladou se prostoře
Z svých bleskolícé paprslků
Szuté jsa slunce, jen temně žíří:
Tak zatemněn, prv jasný co obloha,
Byl libozvučné Slavěny oblíčej;
A vděky postavy y tváři
Nebeskou velebnost krutý Osud,
Co Nocy rouškou skvícý se země kruh,
Byl zatemnil; až pyšně y družkyně
(Ač toliké jim vznešenosti
Nedáno), nad ní se vypínaly.
Ba vlastní dítky, jasnosti nevidouc
Své libomluvné Bohyně, bloudily:
Jen v tichu hořké slzy linul
Vlastenec pro osud řeči milé.
Však na čas jen. Aj! milostný genyus,
Co květolícé po zymě Podletí
Tam k svatým vzlítá pramenům, a
Rozplášiv mrákoty hustotkané
Ji oslonil. O rozkoše! Plamenem
Jí oči jiskří! Radostně vznášejíc
Se u tryumfu vzhůru, s plesem
Nesmrtedlnost, svoji družku, vítá!
A zvučný vůkol vesele rozléhá
Se Bůžků jejích ples. Až y zahoříc
K ní milostí, jí vroucý nosý
Na oltář oběti hojné dítky.