Komuž nebeská věrněji slíbila
V kolíbce Moudrost ochranu laskavou,
A svou stužíc mu srdce číší
Do svatyní směle jíti dává:
Nepohne nikdý ním Osudů divých
Pohled hrozýcý; ni světa v odporu
Celého moc povstávajícý;
Pevně pokoj v jeho srdci sýdlí.
Smělou nevinný kráčeje odvahou,
K oltáři chvátal Hus; a milostivé
Na tváři jasné tkví*) mu ještě
Usměchy, k říši kvapíc nebeské.
„Ty prach jsy, outlá schráno! Y buď tedy
Prachem; a duch můj, k Pánu se vyvznesa,
Nesvadnulé dosáhne palmy!“
Dí, a ve plápolu jest, co fényx.
Hořká se, bratří, vám slza rdí v oku!
Zhoubnou že berlu nad člověkem vina
Mračný Osud vítězně náší
Tamto v obět krvavou nevinnost!
Do výše pohled! Nezkaleným tokem
Plynou z eterské studnice proudové
Moudrosti božské, a blaženství
Hojně lejí v prsa žížnivého.
Co lesk a prázdná prospěje příznivost
Losů pozemských? Tam k nevyváženým
Letí radostem duch svobodný,
Vzhůru v Olymp se vynášejícý.
O kéž nebeských dotknu se blížeji
Moudrosti proudů; horlivě, oblažen,
Bohům se oddám nesmrtelným,
Volně do líry pějíc milostné.
A Můz tajemné krásně se rozvine
Hraní, a harfa od boha dotknutá.
Opět cytů do srdce líti
Proudy a vděk bude nejživější.