Sláva ti, sýdlo svaté! kde v jarním světle nebeští U pramenů blaženosti vinou sobě palmy nevadlé. Sláva ti, nesmrtných obydlí! k tobě vážně se blíží Posvěcený let můj, a do harfy milostivě zvučné
Ve hluku strun veselostiplném tvé zpívati chvály Horlivě se vznáší; ó sýly dodej klesajícý Zemské peruti mé, a do srdce mi sešli paprslek Tvé svattosti, nechať svěcené v člověčí prsa lívá
Plápoly harfa nová, by k rajským chvátali sýdlům. Krásný jest svět onen, kam vyvzletnouce šlechetní, K chrámům nesmrtnosti, Boží zastíněni láskou, Slavněji se scházý; tu*) do svých je radostně pojímá
Bran vznešená Ideálů Říš, a mateřsky vinoucy K svým je prsům, jako dítky milé, oudatněji k věčné Vznesti se slávě učí. Tu brunátné jasněji svítí Světlo nebes veselých; v amarantů háji živoucým
Rozkvetlá loubí, co na Hermonu krůpěje rosné, Tíše lejí do prsou y hrdinskou sýlu y poklid. Tu vznešeným, jako plápolavou duši mládcovu tajná Toužba plní, proniká život ohněm háje svatého
Veškery stíny; Boží duchové jasných u potůčků Krystalových své krásy jeví důvěrně miláčkům. Krásný jest ideálů kraj; vysoké jeho chvály! Slávou věncovaná božskou své rozbila věčně
Sýdlo milé zde Ctnost; a její bezmračně se svítí Krása, velebnější nad valné oblohy jasnost. Jenž jasným proniká věděním světa končiny všecky, Odhalená Moudrost, tu miláčky vodí zpytujícý
Do svatyní tajností svých; tuť Láska pověčná, Hojně vinoucy darů blažených, svůj růžemi víže Svět; spanilý stoupiv s nebe Genyus, u zdroje krásy Eterového učí radovat se ve slávě nebeské.
Mocnou on zachytí pravicý struny jemně natáhlé Srdce milostnějšího, a z pouštiny ráje sy kouzlí. Z číše duchů blažených tu Hrdinství sýly dobývá Ocelivé; ne k rozboření k nebi krásně se pnoucých
Měst a věží, ne k vylévání krve bratra nevinné: Ztříti ve snět Osudů jemu vítězy pouta otrocká Dáno, a zlosti světů zůřícý zrážeti outok. – Andělu láskyplný! ty na jasném vládna Syonu,
V lůně Božím hlavu posvěcenou skrýváš, a velebnou Snášíš tvář milosrdně na outlé své v prachu dítky. Aj tvá*) berla pojí všeho míra světla kružícý K souzvuku slávy Boží, a s říší víže nebeskou
Zemské končiny; tyť provodíš smrtníka ze hloubi Laskavě k Otcy milostiplnému a do prachu nervů Sladcetrnoucých anjelské nám rozkoše líváš. Šťastný jest ideálů svět: a milé jeho stánky!
Viz z ruky Nejvyššího tekoucý proudy blahosti, Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýce Mohli světů napojit; sem valné proudy se mějte Chvátavě; aj zdobný vám věrněji klínu podává
Háj, tu vylejte živé své poklady. Štědře ovlažte Zhůru se pnoucý stromky, posylněte květ se pučícý: Ať věkosvížím oblažené duchy stínem obejmou, Ať se radosti plnost roznáší v vichru letícým,
Ať dýchá v Zefirů květovonném křídle milosti. Jasně se blýská nad svatyní tam odplaty vínek Hvězdokvětý: a vidí ho radostně ve slávě blaženců Bezkalné oko, a zpíná se udatněji činnost
V srdcy čilém, a letí, nesmrtné chvály dosýci. Kdo zbrání k vysokým se vynest nebesům a sejíti Prouze do hloubi světů? Jim jarní bedra opáše Sýly nevadlé pás, a v očích plápol vře smělosti.
Nuž po ctnosti svaté, moudrosti a krásy tajemství Nezmarná jim toužba hoří, a skutky živoucý V blesku se oslavném pnou zhůru, na obrubě hvězdné Zvěčněnu býti. Tu těsněvité zardíc se překážky
Aj prchají a hynou. Pod tvornou Genya myslí V sýle nové ožijíc květotváří vyvstane krása. Mrak pominul, a nahý v bytnosti se věrně obráží Svět zpytujícým důmyslům. Zbuzená se lehounkou
Obraznost perutí nese v nadvětrné kraje světla Plápolavého, letí ode slunce ke sluncy a stoupá Do svatyně všeho míra. Tu pás jest Nejvyššího, Z blesku vitý a světů plesajícých v okruhy. Sešli
S hůry svaté, ó sešli milostné lásky paprslek Otče, na dítky své; a jejich tebe sláviti hlučně Zpěv poletí ode pólu ku pólu a koule nebeské Zajme do víru radosti všeobsáhlé. O velebná
Tvůj to tryumf, o Ctnosti! ty vyššís nad světy padlé. Dcero Boží, jediný všeho míra ty poklade, jasná Studnice anjelské blaženosti, ty vládkyně kůrů Oslavených, – ty chodíš po hvězdné*) dlažbě, Všemocná?
Neb ve chrámě světů kolujícých sýdliti ráčíš? Ach tvůj chrám je šlechetné srdce, ty s hůry paprsků Sešla sy, ve klidné důvěrně chaloupce obývat, Vkrásyti zemský byt do nebes, smrtníka slabého
V spolky duchů mocných uvodit, jej vzjasniti slávou Nesmrtnosti. Co zřím? Aj, tvými nebešťany hlučné Pléší vrchole háje svatého, a studnice všecky Obživené a v nádherném stali blesku pahorcy.
Slyš! hlasytou zvučný háj rozléhá se radostí, Slyš! aj v záři tiché sám Pán se milostivě blíží. Skloňte se skály! skloňte pahorcy! ty věčněživoucý Cedře a palmo! Boží přede tváří skloňte se vroucně.
On přemilé navštíviti své, a do srdce radostí Nadzemských, neuhasnoucých sám prouditi ráčí!
Cookies on Poetry Cove