„Na čelo křížek udělej
mně, matko, než-li půjdu v dál!“
tak hoch své matce v rozchodu
se slzou v zraku přimlouval.
„Na čelo, ústa, na prsa
ten svatý, matko, připni štít,
bych v boji nekles, ale zdráv,
se k tobě zas moh navrátit.“ –
Hoch přijal štít a odešel,
zmizela chata, dětství ráj...
Svět širý, krásný, daleký,
jak mnohou o něm slýchal báj.
A jeho ruch a jeho mam
jej zkolébaly v loktech tak,
že zapomněl, ach zapomněl
na matku, chatu, svatý znak...
A když se ze sna probudil,
shledal, že svět jen lichá báj
a opět v duši zatoužil
v ten milý, krásný dětství ráj.
Odhodil pouta ledová,
matku i chatu hledat šel,
leč ráje dětství milého –
už nenašel, ach nenašel!