To není dítě pěvcův obraznosti,
že rolník kdysi veda pluh svůj polem,
nad brázdou stanul s utajeným bolem,
an z půdy otců lidské vyryl kosti.
Ó pole rudé, pole minulosti,
jak drahocenné jsi ty setby rolem!
Kdy rozhledne se zrak v tvých líchách kolem,
s bolestí radosť v srdci mém se hostí.
Vidím je, vidím – bezčetné ty davy –
v tvých pláních kráčí s rudou palmou slávy,
ti reci slavní, svatí, stříbroskvělí!...
„Za přesvědčení!“ čtu jim v zraku, v líci,
dnes, jako druhdy v náruč smrti spěli,
ať na areně, nebo na hranici.