Řev lvů a tygrů, zpěvy cherubínů
z mlh věků dávných v sluch mi dorážely;
tu davy příšer, a tam zástup skvělý –
červánky ranní vedle noci stínů.
Chechtotem ďasů, zpěvy k Boha Synu
podzemních chodeb duněl prostor ztmělý...
Já hleděl, žasnul, volal rozechvělý:
„Bdím, Bože dobrý, sním snad, či juž hynu?...“
V tom věků dávných rozlétly se brány.
A jako sluncem k zemi těžké mraky,
mně záhad s očí těžké spadly blány:
Obzor se nachem v moře krve nítí,
já k zemi sklesnul, rukou zastřel zraky – –
Já ďábly viděl s Bohem zápasiti!