Ohnivá koule k západu se sklání,
a uhasíná v lůně modrých hor;
z hluboka vzdechnul sobě temný bor,
snad že ten život samé umírání...
Ve vísce kdesi zvoní na klekání
a ve příbytcích tichne rozhovor, –
modlitbou s Tvůrcem mluví země tvor,
zře denní práce zdar a požehnání.
Cestou mi kmitnul obrys kaple bílý –
do výklenku jsem její nahlédnul:
v ní svatý Václav – patron vlasti milý.
U hranic českých stojím na své pouti,
a z hloubi duše jsem si povzdechnul:
„Ó nedej nám ni příštím zahynouti!“