Ó čarokrásně v polích odpoledne,
v tom letě luzném, ve sváteční den;
kol zlatých klasů moře nepřehledné,
květ vedle květu, zrak kde utkví jen!
Vše vůkol zářným oblito je jasem
a nezachví se ani trávy stvol,
jen skřivan s výše rokotavým hlasem
perličky sype v milokvětný dol.
A chaty horské v zeleň zahaleny,
jak stařenky, jež o svém mládí sní,
jak v nich ty páže prací unaveny
nic nevzruší v té chvíli sváteční.
Sta ruk co jindy zavodívá v chvatu –
člověka zřídka kde dnes uvidět;
tam v dálce jonák ve svátečním šatu,
tu dívka zraku vzplá, jak máku květ.
A výš a výše nad kvetoucí zemi
jak za skřivánkem můj by letěl duch –
klid ovívá mě svými perutěmi,
jejž po práci nám jednou chystá Bůh.