Paprslek slunný, – hoch, jenž neposedí,
k poskoku všecko vůkol sebe zve;
přes luhy těká, skočí na větve,
a klenbou lesa čtveračivě hledí.
Zhaleni mechem, lesa kmeti šedí,
rozhrnou jemu vlídně větve své,
a dolů zhoupnou klouče zvědavé,
neb že tam zřídka zaskočí si, vědí.
„Ó toť jsou hosté!“ všecek zmechatělý,
kmen v rokli tlící rozveselen dí –
„kdy jsme tě tady, hochu, neviděli...“
Hned vůkol radosť, pohled usmívavý,
v perlách se zaskví mech i kapradí,
jak majestát, kdy někam příchod slaví.