Sám sebou opět chci se zabývati,
ó blažen, kdo si dostačuje sám!
ten v srdci vlastním rozpjal štěstí chrám,
jejž žádná bouře světa nevyvrátí.
Co svět si zvyknul štěstím nazývati,
pod vábnou maskou zradný často klam,
kdo za ním letěl k moře končinám,
unaven opět v nitro své se vrátí.
Zášeří lesa, ticho, popěv ptačí,
myšlenka každá – báseň beze slov,
mně nad bohatství, vnady světa stačí.
Bohatství, krásu – často chvíle zkosí...
ten šťasten, kdo jak známý filosof,
všecko své jmění v srdci vlastním nosí.