Je vůkol ticho. Stromu list
se nepohne a blankyt čist,
jak širá, dalná moře pláň;
jen cikád v trávě slyším hlas
a časem zralý praskne klas,
kdy paprsk žhavý padne naň.
Ztrmácen vedrem zpěvný pták
se ukryl v hustý větví mrak
a časem sotva pipne jen;
i motýl v rudý máku květ
svá svěsil křídla – těžký let
i jemu, jak je unaven.
Na hrázi stinných olší tlum
nevzruší vánek z tichých dum,
ni lesklou vlnku na vodě.
Ó čárné letní poledne! –
snů luzných moře bezedné,
v tom tichu, vůni, lahodě! –