Ó jak dnes smutno na poli a v lese,
vítr mi žalně skučí nad hlavou;
svou ruku dej mi, jako v léta plese,
kdy kráčeli jsme spolu doubravou.
Kdy květy plály na pěšinek trati,
les vůni dýchal, šípku květ se rděl...
v kraj rozlétli se duše snové zlatí,
jako kdy luhem letí davy včel.
Českého kraje přívětivé chatky
s bělounkým dvorcem v stromů objetí,
kynuly vlídně jako úsměv matky,
rozpjavši z dálky náruč dítěti.
A na samotách dalnou za vesnicí,
ve kraji vedrem léta unylém,
rybník – jak hošík libý spánek snící,
líc jasnou halil v stinných olší lem.
A dnes tak smutno na stráni i v dolu!
kam hledím zmaru krásy šlépěje – –
Svou ruku dej mi – půjdeme-li spolu,
nám podzim květů s duše nesvěje.