Havraním křídlem, pustá, zasmušilá,
noc nad krajinou rozestřela šat,
jak na svět by se bála podívat,
s hvězdami luna za mraky se skryla.
V krajině pusté noc mě překvapila –
já cestou v duchu jal se rozjímat,
jak pustá noc a jaký srdce chlad,
by hvězda lásky lidstvu nesvítila.
Přes pustá lada, věky duch můj letí,
slyším: „Buď světlo!“ – vidím rozednění,
leč člověk ve tmách při vší záři, jasu...
V tom slunce vzplálo v zlatém ženy vlasu,
hned záře, květů jako na podletí:
bez lásky noc a – v lásce rozednění.