Kam jenom kročím, oko divy sčítá:
na výši hor i nad jezera tůní,
v pralesa šeru, luhů na výsluní...
vše ducha blaží, pozdravuje, vítá!
Ve výši klenba lesa věkovitá,
velebou chrámu nad hlavou mi trůní,
a v jejím tichu, milodeché vůni,
má duše blahem opojena, syta...
Hrkotem bystřin, táhlým šumem stromů
nad hlavou prchá okřídlený čas,
s ním blaho, že je nemám svěřit komu.
A kdy tak blaze bylo srdci mému,
bolestný v nitru ozval se mi hlas:
„I v rajské kráse běda samotnému!“