Ku štěstí člověk málo potřebuje:
blankytné nebe, lesa svatý klid,
by nikdo nemoh srdce vyrušit,
kdy perly citů na niť písně snuje.
Kdo tento poklad s nebe zavrhuje,
ten nejněžnější v sobě ubil cit,
a chtěje srdci ztrátu nahradit,
Sisyfem hroudu štěstí vyvaluje.
Ó poesie, zůstaň srdci mému
tím kouzla zdrojem, při němž mládne duch,
buď očím světlo, berlou zemdlenému!
Modlitbo srdce v lásky rozednění,
ohlase citu, kterým mluví Bůh,
úsměve děcka, matky políbení...!