Již vzduchem chmurným ptactvo v řadách pluje
na pouť se strojíc k dalným končinám,
ať v údol hledím, nebo k výšinám:
vše hustý závoj mlhy zahaluje.
Z rozsedlin skalních ostrý vítr duje
a hrobem sněhu hrozí lesinám,
v jichž stínu blažen často dlel jsem sám,
niť zlatou k niti v brokát písně snuje.
Leč pohled luzný, kdy kraj k slunci vzplane,
a z listů zlatých majíc roucho tkané
královna jeseň s letem závodí.
Jak kněžna zlato vzhladovělé davy,
ozdobu stromů krajem rozhodí:
„Já léto stelu na cestu své slávy!“