Mrak stíhá mračno jako vojsko sběha –
háv neprůhledný krajem rozestřen,
jak v kleci pták dlím doma uzavřen
a dešť mi v okna pokojíku šlehá.
Táborem vojska mlha v údol lehá,
kde na samotě mnohý krásný den,
zášeřím štíhlých jedlí obklopen,
jsem šťasten dlíval – ó kde kouzlo, něha?..
Zamyšlen sedím, a přec blaho v duši,
ač vítr kvílí, déšť mi v okna buší
a zmítá stromy malé zahrádky.
Sním, jak bych opět v rodné jizbě seděl,
jak dítě matce v dobré oči hleděl, –
a slyšel milé její pohádky.