Krok poddával se mysli roztoužené,
bučinou stinnou po svahu jsem spěl,
jak v náruč matce, abych uviděl,
Vltavy zřídlo naší stříbropěnné.
Již nad hlavou se stinné loubí klene,
a na pařezu, jenž tu zpola tlel,
jsem usednul a v zamýšlení zřel
do jasné vody v basen ovroubené.
Já s vodou hrál si, a zas dumal, seděl,
z ní napil se, ji dlaní zastavil...
a blažen v duchu jsem se vracel zpět.
Jak s přítelem bych se byl pobavil,
jak bych byl v jasné oko děcka hleděl,
jež dosud neví, co to žití, svět...