Ó Tatry, Tatry – věčným sněhem kryté!
mně zdá se, zřím-li ve váš polokruh,
jak vámi v náruč svou by vinul Bůh
lid kraje toho, nad nímž vévodíte.
Vždy zadumány!... O čem asi sníte,
ať u noh vašich rozpěje se luh,
ať blesků věnci divý bouře vzruch
ovíjí skráně vaše věkovité? – –
Ó hory luzné, ve svém věčném klidu,
jak v líci věštkyň na vás tkví můj hled! –
Snad hvězda spásy na vaší to lebi,
kdy slunce taví vaší skráně led; –
či utrpení slovanského lidu,
potoky slz jen žalujete nebi?! –